Omylem unesená

Kapitola 6

"Mami!" bušila jsem na skleněné okno a snažila se najít něco, čím by šlo rozbít. "Tati!" Dusili se kouřem. Zámek byl pořád ještě zaseknutý a bránil jim v útěku. Oheň už se pomalu dostával k přednímu sedadlu. Na obličeji jsem cítila žár, téměř spalující, ale nepřestávala jsem bušit, bez ohledu na to, jak blízko byly plameny. Musí se dostat ven.

Musí.

Máma s tátou už kašlali tak silně, že se nezvládali soustředit na otevírání dveří. Kouř v autě byl tak hustý, že už jsem je téměř ani neviděla. Po tvářích mi stékaly slzy a já vzlykala. Zoufale jsem si přála, aby se něco stalo. Cokoliv.

Myšlenka na to, že bych mohla ztratit rodiče, dva nejdůležitější lidi v mém životě, nepřicházela pro mé sedmileté já v úvahu.

Fern seděla na zemi s pohledem upřeným do trávy. Seděla zády k hořícímu autu, ve kterém pomalu umírali naši rodiče. Nebrečela. Jen tam seděla a třásla se jako osika. Křičela jsem její jméno, křičela jsem a křičela a křičela, ale nikdo nepřišel na pomoc.

Plameny mi popálily ruku. Mé malé pěstičky ještě naposledy zabouchaly na sklo, jeden poslední moment zoufalství, než začalo být až moc horko. Uvnitř zvítězil kouř. Přes zničující dunění plamenů jsem uslyšela slabé zalapání po dechu a pak...ticho.

"Mami," vzlykala jsem a běžela zpátky k Fern. Oheň už byl všude. To v žádném případě nemohl nikdo přežít. "Tati... Fern! Fern! Prosím, pomoz mi. Prosím, co se děje? Fern," zatahala jsem ji za ruku.

Vrátila se zpátky do reality. Postavila se a zadívala se na to auto. To hořící auto s našimi rodiči uvnitř. Oheň si pomalu klestil cestu dopředu, směrem k benzínu. Za chvíli to mělo vybouchnout. To si také Fern uvědomila; já byla moc malá na to, abych takové věci chápala.

"November, pojď!" zakřičela a táhla mě k lesíku. Tak tak jsme stihly doběhnout dost daleko, když to explodovalo. Dunivý výbuch, který otřásl oblohou. Byla jsem příliš otupělá na to se otočit. Ferniny paže svíraly má třesoucí se ramena, zatímco jsem jí brečela na rameno. Její slzy mi kapaly na temeno hlavy.

Mohly to být vteřiny, mohly to být roky. Poslední věc, kterou jsem slyšela, než jsem upadla do bezvědomí, bylo houkání sirén, které se rozléhalo nocí. Přijeli pozdě. Nepřijeli dřív. Nemohla jsem jim pomoct. Fern se jim ani nepokusila pomoct. Nikdo nám nepomohl. Na tomto světě mi zůstala jen Fern. Jen Fern...

S trhnutím jsem se probudila. Celá jsem se třásla, ale ne zimou.

Chvíli mi trvalo, než mi vše došlo. To, co se stalo před deseti lety, se mi stále přehrávalo v hlavě jako zaseklá deska. Z té noci jsem si pořád ještě pamatovala každý příšerný detail. Každou vteřinu děsu. Jak znecitlivěné jsem měla nohy, kolik smutku jsem cítila, když jsem se podívala na Fern. Tu noc jsme přišly o víc než jen o rodiče. Přišly jsme o nevinnost.

Zvedla jsem hlavu a uviděla Michealovy jemné hnědé oči, kterak mě pozorují. Okny helikoptéry proniklo první světlo. Pořád ještě jsme letěli. Nick s Heathem spali vzadu. Cage byl vedle mě, jeho prsty stále sevřené kolem mého zápěstí. Byl opřený o okno a tvrdě spal. Skrze mezery mezi jeho prsty jsem se zadívala na svou ruku.

Pořád jsem tam měla tu jizvu. Ošklivou popáleninu od toho, jak jsem neúnavně bouchala na sklo, i když už se oheň přiblížil moc blízko. Za deset let zbledla do pastelově růžové. Byla jen tři centimetry dlouhá, u kraje dlaně. Setřásla jsem jeho prsty a odstrčila mu ruku do jeho klína.

Pod námi se míhaly stromy. Nevěděla jsem, jak dlouho už letíme, ale rozhodně už jsme byli daleko od Ivey. Helikoptéra mířila k městu v dálce, plného velkých budov a mrakodrapů. Byl to buďto New York, nebo Chicago, a soudě podle historie Crows, hádala jsem Chicago.