Omylem unesená

Kapitola 25

Utéct či neutéct, to byla ta otázka.

Zírala jsem na svazek klíčů v zapalování, které mě vyloženě pobízely, abych je vzala. Když jsem si olízla rty, byly popraskané zimou a pálily. Až na jedno jediné rozsvícené světlo v prvním patře byl celý dům zahalený do tmy. Všichni byli uvnitř. A nikdo mě ani neměl v dohledné době přijít zkontrolovat ven. Sakra, tak blízko ke svobodě... Jen se rozhodnout, zda zůstat či utéct.

Rozhodla jsem se popadnout příležitost za pačesy.

No copak se mi divíte? Chci říct, přece jsem nemohla jen tak neudělat nic. Ano, Cage kvůli mně nejspíš umře. Bez ohledu na to, co tvrdil Micheal, lidskou anatomii jsem aspoň základně ovládala. Ta kulka trefila Cage přímo zezadu do krku, musela trefit tepnu. Nebo žílu. Prostě nějakou cévu. A teď, teď byla zaseknutá přímo pod jeho mozkem. Prostě není možné, aby Cage něco takového přežil. A ano, políbila jsem ho, protože jsem ho měla radši, než bych měla mít. Tohle byl příšerný nápad, ale musela jsem využít příležitosti, která nabízela řešení, na jehož konci neskončím mrtvá.

Cage ukradl a zničil moje auto. Teď byla řada na mně mu to oplatit. Auto za auto, no ne? Odkopla jsem kyblík s čistícími prostředky, zabouchla všechny otevřené dveře auta a vklouzla za volant. Bože, byla jsem příšerná lidská bytost, když jsem se pokoušela o útěk, zatímco Cage právě teď kvůli mně bojoval se zraněním. Nebylo zbytí, musela jsem se vrátit zpátky k Fern. Navzdory mému zalíbení v některých členech Crows jsem s nimi neplánovala zůstat navždycky. Musela jsem zmizet, a tohle klidně mohla být má jediná šance utéct.

Zadní sedačky byly zalité krví, ale okna měla zatmavená skla, tak jsem to neřešila. Srdce jsem měla až v krku. Otočit klíčem a nastartovat se mi povedlo až na několikátý pokus, tak moc se mi třásly ruce. Motor se s hlasitým řevem probudil k životu a mě polila hrůza. Snad jsem na sebe nepřitáhla pozornost. Opatrně jsem vycouvala z příjezdové cesty a hluboce si oddechla teprve když jsem najela na neudržovanou cestu a zamířila daleko, daleko, daleko od Cage Vickerse, Crows a Deliina domu.

 Nekonečně dlouho jsem se proplétala vinoucími se štěrkovými cestami, než jsem konečně narazila na jednu z hlavních silnic. Poklidně po ní projížděla další auta. Obloha byla zbarvená do tmavě šedé, napovídala, že se blíží úplněk. Každé auto, které projelo po zasněžené a neprohrnuté silnici, vydávalo stejný čvachtavý zvuk. Kanada byla podobná Ivey. Nevím, co jsem čekala. Zastavila jsem na semaforu za modrým Chevy a začala se prohrabovat v přihrádce u spolujezdce ve snaze najít něco ostrého.

Bylo tam spousta obalů od zelených Jolly Rancher.

Konečně jsem nahmatala nůž s ostřím schovaným v koženém pouzdře. Chevy se rozjel, musela padnout zelená. Položila jsem si tedy nůž do klína a pokračovala dál po hlavní silnici, až dokud se podél silnice nezačaly objevovat obchůdky. Páni, tohle šlo překvapivě hladce. Jen co si vyndám čip z ruky, budu se moct vrátit domů. Bude to spousta práce, ale byla jsem tak pevně odhodlaná znovu vidět Fern, že jsem dokonce začala věřit, že se mi i podaří najít letiště.

A taky jsem mohla jít na policii.

Od chvíle, co jsem utekla, uplynulo deset minut. Rozhodla jsem se, že jsem dost daleko na to dovolit si pár minut zdržení, abych dostala ten čip z ruky ven. Odbočila jsem ze silnice na parkoviště před zavřeným Dennyho bistrem. Sevřel se mi žaludek. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem opravdu utekla. Možná to tak bylo nejlepší. Cage bude bez sebe vzteky, až zjistí, že jsem fuč. Tedy, pokud tou dobou bude ještě naživu.

Zaparkovala jsem a odevzdaně se zadívala na ten nůž v klíně. Musela jsem to udělat. Musela. Byla jsem zoufalá. Zatla jsem zuby a ještě chvíli na ten nůž koukala. Heath mi ten mikročip vpíchl přímo nad ty modré žíly na levém zápěstí. Okay, to zvládnu. November, musíš to udělat. Nechceš přece, aby tě Cage našel, že ne?