Maybe I Love You

2. Osudová pochvala

Včerejší fotky stály docela za prd. Jasně, měla jsem nafocené fanoušky a takové věci a z těch fotek byly, jak Ellen podotkla, cítit emoce, ale já chtěla hlavně fotky závodníků. K tomu jsem potřebovala být u trati, co nejblíž trati, jenže my měly vstupenky na tribuny. Ne, že bych si chtěla stěžovat, byla jsem šťastná, že jsem zde mohla být.

O tomhle všem jsem řekla El. Spíš jsem jí to říct musela, protože když viděla můj výraz při prohlížení fotek, hned se ptala, co se děje. Byla jsem zklamaná, ale holt není každý den posvícení. I přesto jsem si ale dala dvě z nich na Instagram.

Proto jsem šla dnes na závod s opravdu malým očekváním v to, že by se mi mohlo povést něco vyfotit. Foťák jsem sice na krku pověšený měla, jenže jsem měla pocit, že ho spíš potřebovat nebudu. Jakožto správná amatérská fotografka jsem se ale úplně nevzdávala. Proto jsem se, hned poté, co jsme se opět dostaly do Vysočina Areny, rozhlížela, co by šlo vyfotit. Dnes jsme přišly o dost dřív, jelikož jsme chtěly skvělý místa na tribuně, ale vlastně jsem mohla fotit snad jen osoby, protože těch tu bylo zase požehnaně a bylo mi jasné, že do závodu lidí ještě několikanásobně přibude.

,,Počkej, jdeme špatně, máme jít rovně." Upozorňovala jsem El při cestě na tribunu. Jenže El šla úplně jinam, než měla, tudíž jsem se začala obávat.

,,Ne, jdeme naprosto dobře."

,,Ale tam se jde k trati." Odporovala jsem mezitím, co jsme se prodíraly mezi lidmi.

,,Přesně tak." Usmála se na mě a já to pochopila.

Ona mě opravdu brala k trati, abych mohla fotit! Fakt mám tu holku ráda, za tohle má u mě svařák.

,,Díky, El." Rychle jsem ji obejmula.

,,No počkej, nedělám to jen kvůli tobě, dneska jedou kluci, což znamená i Johannes a já ho takhle dobře uvidím." Ušklíbla se.

,,To si ze mě děláš srandu." Zasmála jsem se.

Každopádně jsme opravdu šly k trati. Trvalo asi půl hodinu, než jsme si našly dobré místo, ale stálo to za to. Byly jsme hned vepředu, tudíž jsem měla prostor na focení, El mohla pořádně mávat vlajkou a zároveň se těšila až uvidí naživo Johannese. Taky jsme skvěle viděly na obrazovku, na které se promítala například střelba. Jediné mínus bylo, že jsme to měly daleko ke stánkům, ale to se dalo zvládnout. Stejně jsme k nim musely jít, protože jsem si chtěla koupit nějaký biatlonový odznáček na batoh. Ještě před začátkem závodu mě El vyfotila, jak si držím před hlavou foťák, jako bych fotila. Takovou fotku jsem plánovala už dlouho, chtěla jsem si ji dát na sociální sítě jako profilovou fotku.

Po nějaké době závod, tedy sprint, konečně začal. Ještě chvilku jsme počkaly a poté už před námi začali projíždět biatlonisté. Bylo to naprosto úžasné. Hned mezi prvními byl i Michal Krčmář se startovním číslem devět. Ten se kolem nás rychle prohnal, já stihla udělat pár snímků a on už mířil na střelnici, na níž se zanedlouho objevil. Sřelbu jsme, společně s ostatními fanoušky, sledovali se zatajeným dechem. Padal mu jeden terč za druhým a nakonec z toho byla nula. Všichni jsme měli neskutečnou radost a hnali ho do dalšího kola.

Od té doby, co začali biatlonisté střílet jsem měla napilno. Buď jsem fotila trať, anebo sledovala obrazovku s přenosem ze střelnice. Užívala jsem si to celé naplno, atmosféra zde byla stejně skvělá jako na tribuně. Celkový dojem mi možná jen kazil jakýsi prostorově trochu výraznější Čech stojící, pravděpodobně se svojí manželkou, hned vedle nás a pokaždé, když kolem projel někdo, komu fandil, především Bimbo, začal řvát tak nahlas, že mi z toho málem praskla čočka na foťáku a zároveň i mé ušní bubínky. Na hlavě měl naraženou čepici ve tvaru vikingské přilby v barvách české vlajky a v ruce měl placatku. To bude ještě zajímavé.