Maybe I Love You

13. Karty

Když jsme se s Johannesem dozvěděli, že v Oberhofu, další zastávce Svěťáku, budou v jednom hotelu bydlet Norové, Češi, Švédi, Němci a Italové, těšili jsme se ještě tisíckrát víc než doposud. A doposud jsme se nětěšili zrovna moc. Od Oberhofu se očekávalo jako vždy hnusné počasí, ve kterém on musel závodit a já stát u tratě a fotit. Teď byla jen otázka, co z toho bylo lepší.

Do auta jsem dala svoje poslední zavazadlo a šla si sednout na již jediné volné místo v autě, které bylo vedle Makuly. Normálně bych asi se závodnicemi nejela, ale trenéři viděli, že jsem si s nimi sedla a místo pro mě v autě bylo. Čekala nás několikahodinová cesta z jedné německé zástavy do druhé a už teď jsme všichni věděli, že jako první věc, kterou dostaneme v Oberhofu na uvítanou, budou pěkně bolavé a osezené zadky.

,,Tak jo dámy, cesta do toho hnus- ehm, do té ošklivosti začíná." Zasmál se s nadsázkou Jirka během toho, co se poutal na sedačce řidiče a vzápětí už startoval auto a vyjížděl.

Kupodivu, cesta nebyla vůbec nudná. Lucka, která seděla vepředu vedle Jirky, přijala námi přidělenou pozici DJky a pouštěla hudbu. Všechny jsme zpívaly, pokud Lůca vybrala nějakou českou hitovku stylu Kája Gott, přidal se k nám i Jirka. Evka se vytasila s klubkem vlny a pletacími jehlicemi a pletla nějaký již rozpletený svetr. Dost mě to zaujalo, tak mi o tom naše pletačka něco málo řekla. Na cesty autem je to prý fajn, člověk se zabaví, procvičí si jemnou motoriku a občas se mu podaří i něco vytvořit. Dle jejího názoru je ale trošku lepší háčkování. Tam máte přece jen jeden háček a ne dvě dlouhé jehlice. I tak jsem jí ale řekla, že mě to bude jednou muset naučit. Během cesty jsem si taky vyměňovala zprávy s Johannesem. Ze začátku mě bombardoval textovkami šílenou rychlostí, až jsem je nestačila číst.

,,Ty kráso, moje nohy." Zakňučela Jess, jakmile jsme vylezli z auta na benzínce, tedy na zastávce zhruba v půlce cesty.

,,Nejseš jediná." Souhlasila jsem. ,,Zadek na tom není o moc líp, levou půlku vůbec necítím. Neexistuje něco na bolavej zadek? Třeba nějaká masáž?"

,,Vygoogluj si to. Jsem si jistá,  masáž na zadek ještě nikdo nehledal." Napadlo Makulu.

,,Dámy, radši si utíkejte něco koupit a na záchod, nemůžeme tady být věčně." Přerušil naše handrkování Jirka.

Nezbývalo nám nic jiného, než vést zbytek konverzace uvnitř benzínky, zatímco jsme si kupovaly nějaké jídlo. Dumání nad bolavými zadky se přesunula k tomu, zda si dát kafe nebo ne. U toho se nám už kluci začali smát, a tak jsme si kávy rychle koupily a toto téma uzavřely.

Zbytek cesty se nesl ve stejném duchu jako její první část, což bylo fajn. Nedokázala jsem si představit, že bych se ještě několik hodin, díky kafi neschopná usnout, nudila. Při příjezdu do samotného Oberhofu jsme všechny tiskly obličeje k okýnkům auta a velice kritickými pohledy začaly odhadovat počasí.

,,No... Zatím asi dobrý." Prohlásila Makula poté, co jsme všichni vylezli z auta.

Počasí zde bylo prostě oberhofské. Zamračeno, trošku mlha, ale pořád to bylo dobré vzhledem k tomu, jaké podmínky zde často panují. Bylo sranda poslouchat ostatní, když z auta vystoupili. Všichni to komentovali stejně. Dnes jsme se doslova sladili se Švédy, kteří přijeli deset minut po nás a myslím, že ti počasí posuzovali stejně. Švédsky totiž neumím, tak jsem si opravdu nebyla jistá. Postupně jsme si pobrali naše věci a zamířili do lobby hotelu. Od pohledu vypadal hezky, stejně jako v Ruhpoldingu.

,,Tak jo, bando, máme čtvrté patro." Začal Rybis a následovalo ještě několik informací.

,,Švédové, Italové a Rakušáci už jsou tady," řekla konstatujícím tónem Evča, když jsme tahaly kufry a tašky do pokoje, jež nám byl přidělen. Bylo jich tolik, že jsme zvolily nelogicky variantů schodů, abychom pro ně nemusely jezdit několikrát výtahem. Samozřejmě, že tenhle náš výmysl byl mnohem namáhavější než výtah. ,,To znamená, že zbývají Němci a Norové. Kdypak dorazí ten tvůj Nor?"