Maybe I Love You

10. Fotografka?

Rok se s rokem sešel a byl opět leden. Vánoční pohoda a nicnedělání bylo pro mě minulostí, v práci jsem se nemohla již od začátku přetrhnout. Člověk by si myslel, že nejvíce zakázek na designové kusy nábytku na zakázku bude mít před Vánoci, kvůli dárkům, ale ono to tak vůbec nebylo. Místo toho to asi měly být dárky na Valentýna, jiná možnost mě nenapadla.

Seděla jsem na kolečkové židli, vdechovala vůni dnes už čtvrté kávy a snažila se dodělat poslední urgentní zakázku, již jsem musela mít dnes hotovou. Bylo půl čtrvté odpoledne a já věděla, že ještě minimálně dvě hodiny na ní strávím, k tomu všemu byla sobota. Ano, sobota, a já ji trávila v práci. Rozezněl se mi mobil a já otráveně vzdychla. Dneska jsem opravdu nepotřebovala, aby mě cokoliv brzdilo. Na dispeji stálo neznámé číslo a já doufala, že až hovor přijmu, nebude to nějaká přiblblá nabídka nějakého zboží či reklama čehosi.

,,Prosím, Taylor." Řekla jsem unaveně a druhou rukou si promnula čelo.

,,Dobrý den, tady Ondřej Rybář. Omlouvám se, že ruším, ale to, co vám potřebuji sdělit je akutní." Ozvalo se z druhé strany a mě spadla brada až někam ke kolenům.

,,Dobrý den, poslouchám."

,,Mám pro vás nabídku... Vlastně by nám to tady neskutečně pomohlo. Potřebovali bychom, jestli byste nebyla ochotná dělat českému biatlonovému týmu fotografku."

No ty vole! Zalapala jsem po dechu. Srdce, jako by se mi na pár vteřin zastavilo.

,,A-a nefotí náhodou Petr Slavík?" Vymáčkla jsem ze sebe.

,,To ano, ale měl ošklivou nehodu, při níž si hrozně špatně zpřetrhal vazy kolene. Normálně bychom vyhlásili výběrové řízení, ale na to teď není čas a vy jste už biatlon fotila. Vaše fotky si chválili jak biatlonisté, tak i Petr říkal, že máte opravdu talent."

,,To je mi líto. Na jak dlouho by to asi bylo?" Zeptala jsem se a podívala se na rozpracovaný projekt zářící na obrazovce počítače.

,,Přesně to říct nemůžu, ale určitě do konce sezony a poté na přípravu v létě. Potom se uvidí. Ubytování, jídlo, transporty, vše byste měla samozřejmě zajištěné."

,,Dobře, předpokládám, že bych musela přijet co nejdřív."

,,Ano, vůbec nejlepší by bylo, kdybyste fotila už na další zastávce v Ruhpoldingu, ale chápu, že je to hodně narychlo."

,,Mám nějaký čas na rozmyšlenou?"

,,Máte, ale potřeboval bych to vědět zítra. Moc rád bych vám dal více času, je to velké rozhodnutí, všeho najednou nechat a cestovat několik následujících měsíců po Evropě."

,,To je v pořádku, chápu vás. Budu si to muset promyslet, zítra vám dám vědět."

,,Dobře, nashledanou."

,,Nashledanou."

Položila jsem mobil na stůl a civěla před sebe. Byla jsem z tohoto rozhovoru rozpolcená. Zastávka v Ruhpoldingu začínala jak jinak než ve čtvrtek, což bylo jen za pár dní. Do zítřka jsem se měla rozhodnout, jestli nechám všeho, co mám tady, jestli změním povolání a život se mi, alespoň na těch pár měsíců úplně otočí. Zároveň bych se nevídala s rodinou, pořád bych někde lítala a to doslova. Prostě by bylo jinak úplně vše. Což o to, ráda bych tu nabídku přijala, vlastně jsem z ní byla šťastná, ještě k tomu, když mi Ondra říkal, že bych jim tím hrozně pomohla, jejich situaci jsem chápala.

Zabořila jsem hlavu do rukou, nevěděla, co si počít. Bylo zde tolik pro a tolik proti. A já měla před sebou pořád tu pitomou zakázku, kterou jsem musela dodělat.