another love | sturla holm lægreid

𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙

,, Sophie, zvedni ten línej zadek a jdi se připravit!"

Matias. Ten malej skrček mi neskutečně lezl na krk. Čerstvě oslavil šestnácté narozeniny a nabyl tak dojmu, že mě může otravovat víc než kdy jindy. A co víc, teď se jednalo o jeho nejoblíbenější aktivitu pod sluncem. Já biatlon nikdy moc nemusela. Co je zajímavého na sledování třiceti vteřin na střelnici, pak závodníky ztratit z dohledu na dalších osm minut, třicet vteřin a pořád dokola? Nic.

Zaklapla jsem knihu. Stejně mě Ibsenovo drama moc nebavilo. Pohlédla jsem na hodiny nad dveřmi, které vedly do mé komnaty a zašklebila se. Možná bych měla pohnout.

Seskočila jsem z okenního výklenku a knihu položila na místo, kde jsem ještě před vteřinkou seděla. Slunce tam stejně nesvítilo, tak jsem se nemusela bát o změnu jejího stavu.
Začala jsem si pobrukovat melodii písničky, co jsem ráno slyšela v rádiu. Neznala jsem její název, ale nevadilo mi to.

Pohledem jsem sjela k napůl připravenému kufru a lehce se zamračila. Balila jsem ho asi tři dny zpátky a už jsem si nemohla vzpomenout, co jsem tam dala a co ne.
Chvíli jsem se pokoušela vzpomenout na detaily, až jsem pokrčila rameny. No co, lepší mít víc věcí než míň.

Normálně bych si nemusela nic balit, ale jelikož byla celá země v obležení nového viru, IBU rozhodla, že jakmile vstoupíme do areálu, nebudeme se vracet na noc domů. Tedy kromě otce. Já a samozřejmě Matias tam budeme trčet celých 14 dní, po dobu prvního úseku Světového poháru. Ta představa mě lehce děsila, ale uvnitř jsem také cítila jakýsi koutek plný očekávání a nadšení. Sama jsem si uvědomila, že tyto kladné emoce zatlačuju do pozadí. Proč? Nevěděla jsem.

Každých pár minut jsem kontrolovala hodiny a čas na nich. Nestíhala jsem, klasicky. Nakonec to dopadlo tak, že jsem do kufru naházela pár kusů oblečení, hygienické potřeby, léky a z okna jsem nakonec sebrala i Ibsenovo drama. Třeba se bude hodit. Elektroniku jsem pak dala do batohu, co jsem si brala jako druhé zavazadlo.

,,Sophie, tak kde jsi!?"
Málem jsem nadskočila při Matiasově rázném zabušení na dveře. Zrovna jsem se snažila zapnout plný kufr, a tak jsem si úspěšně přiskřípla kůži na ruce a bolestně jsem stáhla obličej. Odpověděla jsem až ve chvíli, kdy jsem se postavila a oprášila si kalhoty od neexistujicího prachu.

,,Už jdu," zabručela jsem, ale odpovědi se mi nedočkalo. Ani jsem jí nečekala, Matias už pravděpodobně odjel sám na těch svých zpropadených běžkách.
Podrážděně jsem se nasoukala do kabátu, obula boty, popadla zavazadla a vydala se ven z komnaty.

,,Vaše Výsosti, dovolte mi vzít vaše zavazadla," uklonil se mi první sluha, na kterého jsem narazila a já mu s prostým poděkováním předala těžký kufr.
Moje komnata se nacházela téměř u schodiště, v druhém patře, takže stačilo sejít schody (a přitom obdivovat obrazy mých praprababiček a praprabratranců a praprasestřenic) a spolu se sluhou jsme se ocitli přímo ve vstupní hale. Tam už netrpělivě přešlapoval Matias a otec se právě koukal na své hodinky na ruce. Když vzhlédl, uviděl mě a pokývl hlavou.

,,Jdeš pozdě," poznamenal. Zůstala jsem ticho. Utahovat si z Matiase bylo něco jiného, než si zahrávat s otcem. Zvláště v mém případě. Devatenáctiletá dědička trůnu, co je úplně neschopná a jediné, co ji baví, je zpěv a lukostřelba. Není to moc kvalitní vyhlídka do budoucnosti. Nemohla bych říct, že otce nenávidím, to je moc silné slovo. Mám z něj respekt. Od doby, kdy zemřela matka, je na vše sám a tíha celé země mu padá na už tak zatížená ramena. Ne, že by to byl můj problém. Neměl se narodit do téhle rodiny, jeho smůla. Nad tou poslední myšlenkou jsem se pozastavila a uvědomila si, že to je naprostá pitomost. Já si přece taky nevybrala narodit se s korunkou na hlavě. A přesto, tady jsem. V paláci, s miliony povinnostmi, před kterými úspěšně unikám.