another love | sturla holm lægreid

𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟚

Odpoledne se toho moc nestalo. Vlastně jsem se zavřela na pokoji. Nějak jsem byla z toho sociálního kontaktu vyčerpaná.

Vybalila jsem si oblečení a úkladně ho složila do skříně a hygienu jsem vyskládala na poličky v koupelně.

Můj pokoj byl původně určen pro dvě osoby, takže byl poměrně velký. Chyběla jakákoliv výzdoba a jediné, co při vstupu poukazovalo na něčí předchozí přítomnost, byla ustlaná postel, na ní ručník a set do koupelny a fakt, že dvě postele byly nahrazeny jednou větší.

Po vybalení všech nutností jsem s zasunula kufr na podlahu skříně a usadila se ke stolu, vedle kterého jsem si při příchodu položila svůj batoh s elektronikou.

Trošku s hrůzou jsem si uvědomila, že jsem ráno nezkontrolovala maily a univerzitní platformu. Studovala jsem převážně dálkově, etiketu a královské věci mě pak učili samotní lidé v paláci, kteří na to byli školení. Nepředpokládala jsem, že se v normální škole učí pět různých typů úklon při setkání s princem z cizí země, nebo snad správné držení vějíře.

Moje strašlivé představy, že mě bude čekat trilion domácích úkolů, se nevyplnily. Přesto jsem se rozhodla pracovat na své eseji, která měla být hotová do konce ledna, v rozsahu třiceti normostran a na které jsem, samozřejmě, ještě ani nezačala. Moje téma bylo velmi rozsáhlé a práce navíc zahrnovala i praktickou část, kterou jsem si ale chtěla nechat na vánoční prázdniny.

Když jsem se nechala pohltit prací, přestala jsem vnímat čas. Zrovna jsem hledala na Googlu správný a trefný obrázek (a možná jsem také zabloudila na Instagram...), když se ozvalo zaklepání na dveře. Můj pohled okamžitě sjel do pravého dolního rohu obrazovky notebooku, abych zkontrolovala čas. Nevěřícně jsem zamrkala, abych se přesvědčila, že vidím správně. Vážně bylo půl sedmé?

,,Je otevřeno," zabručela jsem na nově příchozího a přitom neodlepila pohled z obrazovky (jen jsem smazala tu odrážku s Instagramem a zase se věnovala hledání obrázku).

Dveře po mé levici se otevřely a až v ten moment jsem otočila hlavu směrem k nim.

Cítila jsem, že srdce mi lehce poskočilo, když jsem vyřkla slova na uvítání.

,,Otče," pokývla jsem hlavou, ,,copak Vás sem přivádí?"

Vstala jsem od stolu a vysekla mu ležérní poklonu. Tak to u nás chodilo. Správné mravy, na ty se otce užilo.

,,Sophie," tímto mi naznačil, že se mohu narovnat, ,,stala se velká nepříjemnost a bohužel musím ihned odjet zpět do paláce."

Lehce jsem nakrčila obočí. Vždyť jsme tu nebyli ani den, co se mohlo stát tak hrozného?

,,Potřebuju, abys dala pozor na Matiase, ne jako dnes v poledne, kdy se tvůj bratr ztratil v lese."

Jejda.

,,Myslela jsem, že tyhle tratě zná jako své vlastní," ta slova mi utekla v nepřijatelném tónu hlasu a ihned jsem jich zalitovala. S hlubokým nádechem jsem zavřela oči a očekávala křik. Tak tomu vždycky bývalo aneb ať si nedovoluju mluvit na něj takovým tónem. Moje obavy se nevyplnily.

,,Upravovali je. Nesmí se to opakovat," pronesl otec docela klidným hlasem a já se odvážila opět otevřít oči. Dokonce se mi povedlo navázat oční kontakt a přikývla jsem.

Trochu mi přejel mráz po zádech, když otec přešel blíž a dotkl se mé ruky. Ucukla jsem. Automatická reakce. Nasucho jsem polkla a sledovala jeho reakci.

Chvíli to vypadalo, že, teď už doopravdy, začne křičet, ale pak jakoby si uvědomil, že místní zdi jsou propustné snad i zvuku při spadnutí špendlíku, a jeho výraz se změnil.

,,Prostě na něj dávej pozor," zopakoval, ,,a teď je večeře. Nechcete přijít pozdě," a s těmi slovy se otočil a odešel.

Teprve v moment, kdy se s klapnutím zavřely dveře, jsme si oddechla.

-----------

Ani ne za pět minut jsem vkráčela po boku svého zatraceného bratra do jídelny. Matiase mám ráda, ale... je tak otravný! Jen co jsem ho zavolala zpoza dveří na večeři, odpověděl mi velice vulgárně, a tak jsem musela vtrhnout dovnitř a vypojit mu herní konzoli ze zásuvky. Kdo mu vůbec dovolil vzít si ten křáp s sebou?

,,Ztratil ses v lese, jo?" dloubla jsem do něj jakmile jsme usedli k jednomu z volných stolů. Nevěděla jsem, jak to tento rok chodí, ale nikdy předtím nebyl dán striktní zasedací pořádek. Tak nějak jsem si ale myslela, že jsme tu stejně v takové anticovidové bublině, že snad ani není možné nemoc chytit. Ale nikdy neříkej nikdy.

Matias se na mě nasupeně otočil.

,,Jo. Kvůli tobě."

Povytáhla jsem obočí a naklonila hlavu na stranu.

,,Kvůli mně? Takže je to moje vina, že se neumíš zorientovat nebo prostě neznáš cestu?" nadhodila jsem ledabyle a sledovala, jak bratrův obličej rudne. Zrovna totiž kolem procházely Francouzsky a můj šestnáctiletý bratr si očividně myslel, že má nějakou šanci. Nechtěla jsem mu kazit snahy a říkat mu, že většina z těchto slečen je zadaná nebo dokonce vdaná. Ale upřímně, Matias tady viděl šanci snad u každé z biatlonistek. Chudák kluk, až mu jednou dojde, že si v životě nevezme nikoho, koho by si sám vybral..

S vítězoslavným úsměvem jsem vstala a vydala se do řady čekající na jídlo. Dneska se podávaly boloňské špagety a mně po celém odpoledni dost vyhládlo.

Jelikož bylo před oficiálním časem večeře, řada nebyla nijak dlouhá a já se ke svému přídělu dostala poměrně rychle. Na tácek jsem si ještě vložila příbory a lahev s vodou, a pak jsem se vydala zpět k našemu stolu.
K mému překvapení tam ale Matias neseděl sám.

To mi mohlo dojít. Jasně, že nebudeme mít výsadní postavení samostatného stolu.

Nasadila jsem neutrální úsměv a vydala se zpět na svoje místo... které už ale očividně nebylo moje.

,,Ehm, mohla bych prosím na svoje místo?" promluvila jsem zezadu na Sturlu a všechny oči přísedících se obrátily na mě. Jelikož se mi nedostalo žádné odpovědi, nohou (protože v ruce jsem měla tác) jsem drkla do jeho nohy a zopakovala svou otázku.

Tentokrát se na mě otočil.

,,Tak sedej," pobídl mě s vážným výrazem v tváři, že jsem na chvilku nabyla dojmu, že to myslí vážně.

Zůstala jsem stát s povytaženým obočím a čekala, jestli se uráčí zvednout ten svůj gluteus maximus z mojí židle. Očividně ne.

Beze slova jsem ho tedy obešla a přisedla si k nějakým lidem, co jsem ani neznala, nicméně měli jedno volné místo. Jakmile jsem usedla, otočila jsem se a můj pohled se setkal s tím Sturlovým. Vzalo mi hodně sebeovládání, abych na něj nezvedla prostředníček. Místo toho jsem jen potřásla hlavou a otočila se zpět. Moji pozornost v ten okamžik mělo jídlo, ne ten hnědooký biatlonista, co si v ten moment užíval moje místo.

Trošku oddechovka :)

Ale už se to rozjede... možná >:)

Jinak, dneska Sturla 5. místo, supeer! <3

Adélka