another love | sturla holm lægreid

𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟙

Následující dny se nesly v duchu "vyhýbám se otci i čemukoliv spojeného s biatlonem, obzvláště Sturly Holma Laegreida".

Cítila jsem se neskutečně trapně za to, že jsem si vylila srdíčko někomu, koho jsem znala sotva týden. Často jsem se za ty tři dny nachytala, jak přemýšlím nbad tím, proč mě mé kroky dovedly do jeho pokoje.

Každopadně, tahle hra na schovávanou se mi dařila. Biatlonisté stejně měli celý víkend plně nabouchaný závody a museli se na ně pořádně koncentrovat - neměli tak čas na kamarádíčkování. Jídlo jsem si nechávala donést do pokoje, ze kterého jsem vyšla jen v moment, kdy jsem si byla stoprocentně jistá, že Norové jsou mimo dosah.

Vyhýbala jsem se i Tiril s Ingrid a většinu dne proležela v posteli.

Vzdát jsem se rozhodla až v úterý.

Po třech dnech jsem se objevila na snídani. Překvapilo mě, že náš stůl zel prázdnotou. Přistihla jsem své oči hledající Sturlu a doopravdy jsem ho našla, u stolu s Andersenem, Tiril a Ingrid.

V duchu jsem nad tím pokrčila rameny. Co mi je do toho?

Když jsem došla s tácem v ruce k výdejnímu pultu, kuchařka mě obdařila zářivým úsměvem.

,,Dobré ráno, Vaše Výsosti, copak si dnes dáte?"

Odpověděla jsem až po chvilce, kterou jsem využila ke zvážení možností.

Nakonec jsem se podívala na kuchařku.

,,Ellen," oslovila jsem ji jménem na visačce, ,,dnes bych si prosím dala misku ovesné kaše," poprosila jsem.

,,Vaše přáni je mi rozkazem," pousmála se Ellen a za chvíli jsem si už vychutnávala teplou skořicovou kaši.

Jsem zvyklá jíst pomalu, navíc jsem nepřišla mezi prvními, a tak se mezitím, co jsem jedla, začínaly trousit davy sportovců ven z jídelny.

Dnes byl volný den, další závod, který měl odstartovat druhý týden na Holmenkollenu, se konal ve čtvrtek - další ženský sprint. V pátek si ho odjedou muži, v sobotu si ženy zajedou štafetu a muži stíhačku. V neděli se role prohodí. A pak voilà, odjezd směr rakouský Hochfilzen.

Zrovna jsem upíjela kafe, když se židle vedle mě pohnula. Zvedla jsem pohled k nově příchozímu.

,,Už jsem se bál, že jsi se vypařila," neodpustil si Sturla a lokty se opřel o stůl.

Smutně jsem se pousmála.

,,Ráda bych."

,,To teda ne, protože jsem si na dnešek něco připravil," hrdě se napřímil a já nahodila ledabylý výraz. No a?

,,Takže, pro tebe to znamená, že budeš v jednu připravená před pokojem, kde tě vyzvednu," mrkl na mě a než jsem stihla odporovat, odstrčil se od stolu, vstal a zmizel z jídelny.

Hm. Dobrá tedy.

————

,,Kam to jdeme?" špitla jsem a snažila se dohnat jeho dlouhé kroky, na něž jsem nestačila. A to jsme byli téměř stejně vysocí.

,,Tajemství," utrousil a ani ho nenapadlo zpomalit.

Když mě v jednu uviděl v bačkorách a bez bundy, ihned mě poslal převléknout se, že prý půjdeme ven. Otrávená jsem na sebe hodila kabát, tenisky a zabalila se do šály. Když jsem vyšla zpět z pokoje, nespokojeně pohlédl na moje boty, ale nijak to nekomentoval s tím, že není čas.

Nespokojeně jsem semkla rty a dál se snažila udržovat jeho tempo.

Připadala jsem si jako špion, na chodbách nikdo nebyl kvůli polednímu klidu. Kdyby nás někdo chytil, asi by to byl problém. Asi. Jistá jsem si nebyla.