another love | sturla holm lægreid

𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟞

DOUBLE UPDATE my lovely readers <3

Ráno jsem doopravdy vypadala jako chodící mrtvola.

Sice se mi nechtělo, ale souhlasila jsem s tím, že zvednu svůj gluteus maximus od stolu s prací do školy a vydám se s bratrem na procházku po areálu.

,,Nemyslím si, že bys to skočil," utrousila jsem s pohledem na skokanský můstek, pýchu celého Holmenkollenu.

,,Nikdy neříkej nikdy."

,,Já ale neřekla nikdy," rýpla jsem si a pokračovala v chůzi do kopce.

,,Ticho!" usadil mě Matias a já protočila očima. Na to, že byl mladší bratr si dovoloval až moc.

Nechtělo se mi vytahovat z něj věci, které by mu nemusely být příjemné, napřílad to, s kým trávil noc. Na jednu stranu se jedná o jeho soukromou věc, na druhou to tak moc soukromé není, jelikož je princem celé země. Faktem ale je, že pokud nezemřu nebo se nevzdám titulu, bratr bude žít poklidný život, povětšinou mimo kamery, v nějakém luxusním baráčku, možná i mimo Norsko, se svou manželkou, dětmi a bude vysmátý, protože na něj nedopadají úlohy dědice trůnu.

Pokračovali jsme vzhůru a mě už docela dost slušně pálila stehna a těžce se mi dýchalo. rozhodně jsem nebyla trénovaný atlet. bratr vypadal docela svěže, on aspoň jezdil na těch zpropadených běžkách.

Cílem naší cesty byl právě skokanský můstek, kde jsme se pak chtěli na chvíli posadit a užívat si slunečních paprsků, kterých bylo dnes požehnaně mnoho. Na nebi nebyl snad ani jeden mráček a teploty se pohybovaly nad nulou. Krásné počasí.

S povzdechem jsem se zastavila.

,,Vyhlašuju pauzu," zasípala jsem a snažila se napravil kyslíkový dluh, který se v mém těle vytvořil po cestě do kopce.

Matias si pohrdavě odfrknul. Jeho pohled říkal jediné: měla bys na sobě začít makat.

Naštvaně jsem ho udeřila do ramene, až se za něj chytil, jak rána dobře sedla.

,,To bylo za co? Vždyť jsem ani nic neřekl!" zaprotestoval a já v duchu usoudila, že má pravdu. V realitě jsem ale jen protočila očima a pokračovala dál v cestě nahoru.

Měla jsem celé propocené triko, mikinu a snad i tu nepromokavou bundu, která byla možná odolná vůči dešti, nikoliv však proti mému potu.

Dohromady nám ta cesta mohla tak hodinu. Možná. Čas jsem přestala vnímat po první zastávce (10 minut po začátku chůze).

Musela jsem ale uznat, že to za to stálo.

Pod námi se rozprostřel celý areál a Oslo, osvětlené slunečními paprsky. Dokonce jsem si všimla vánočního stromku na jednom z menších náměstí. Přišlo mi trochu brzy oslavovat Vánoce, ale proč ne? Někdo z toho bude mít slušné peníze. To bude mít zase otec radost, se všemi daněmi... Jeho problém. Můj problém je to až v budoucnosti, takže to začnu řešit až v moment, kdy to bude aktuální.

Měla jsem na sobě sluneční brýle, ale přesto jsem si musela výhled zakrýt ještě i rukama, protože jsme stáli přesně proti slunci. Matias se vedle mě posadil na zasněženou zem a pak s dokonce lehl na záda a rukama si podepřel hlavu. Už už jsem ho chtěla pokárat, že nastydne, ale na poslední chvíli jsem se zastavila. Koneckonců, nachladnout by nebyl zas tak špatný nápad, pár dní bych byla osvobozená z těhle příšerných výletů, akcí a závodů... a tak jsem bratra napodobila.

Kdyby šel někdo okolo, možná by si pomyslel, že vidí dvě mrtvoly, které si ale povídaly a vypadaly až moc živě.

,,Andělíčky, prosímmm!" žadonila jsem a snažila se odtáhnout bratrovu ruku zpod jeho hlavy a dát ji do pozice, ve které by se mnou mohl malovat andělíčky ve sněhu.

,,Bože, Sophie, kolik ti je? Pět?" potřásl hlavou, ale ruku povolil a já se se smíchem svalila zpátky na záda a sama začal mávat rukama a nohama, tak, aby ve sněhu vznikl anděl. Oblečení jsem už tak měla celé promočené, takže ani nějací andílci to nezachrání.

Když jsem se smíchem přestala a vyskočila, abych pohlédla na svůj výtvor, Matias už byl ve stoje.

,,Můj je lepší," zkonstatoval ihned a já nemohla odporovat, protože opravdu byl lepší. no nic, příště to vyjde.

Stále s úsměvem na tváři jsem pohlédla zpátky směrem k Oslu.

,,Nechci se vracet domů," vyklouzlo ze mě zničehonic a Matias se na mě překvapeně ohlédl.

,,Proč ne?"

Povzdechla jsem si. Mělo snad cenu mu to vysvětlovat? On nikdy tehle nátlak nezažije, nepochopí, nepocítí. Nebude mít strach ze své budoucnosti. Nikdy totiž nepovede celou zemi.

,,Protože se tam cítím jako ve vězení, Matiasi. Ve vězení, které v životě neopustím. Stála jsem o to někdy?"

,,Nikdo si to nikdy nevybral..." utrousil bratr a já mu musela dát za pravdu. Ne, nikdo si to nevybral, to ale neznamenalo, že to musela padnout na mě.

,,Chtěl bys být jednou král?" zeptala jsem se najednou a otočila se, abych viděla bratrovu reakci.

,,Já?" zarazil se, ale bylo vidět, že otázku vzal vážně. Nesmál se, místo toho lehce svraštil obočí a přemýšlel nad správnou odpovědí.

,,Ne. Nechtěl bych jím být." vypadlo z něj nakonec a já smutně potřásla hlavou.

,,Máš pocit, že by ti to zničilo život?"

Matias mě chytil za ruku. Poprvé po dlouhé době. Možná jsme byli sourozenci, ale zas tak často jsme si spolu jen tak nepovídali a už vůbec ne o tématech jako je tohle.

,,Upřímně? Ano, obávám se, že by mi to život zničilo. Proto tě beru za neskutečně silnou osobnost, ségra, i když ti to ne vždy dávám přímo najevo. Nedokážu si představit, že bych byl ten starší a už od mládí věděl, že to všechno leží na mě. A od toho co odešla mamka.. To bych neustál už vůbec. Ten pocit, když víš, že jediná tvoje podpora by měl být tvůj otec. Náš otec..."

Jeho slova mě překvapila. Nikdy jsem ho neslyšela mluvit o mně takhle. Mluvit o mně s obdivem.

,,Ale, Sophie, ty budeš jednou úžasná královna. Ani otce k tomu nebudeš potřebovat. Vezmeš si Wilhelma a ten ti pomůže. Je to hodnej kluk a.. povede tě, otce potřebovat nebudeš. Nemusíš se bát, že by se stalo něco jako s... s mamkou." poslední slova téměř zašeptal.

O matce jsme spolu nemluvili už vůbec.

,,Myslíš, že to udělal on?" zeptala jsem se potichu a znovu zvedla pohled k bratrovi.

Chvíli nereagoval. Ta otázka byla plná dalších otázek, nejistot a souhlasit by znamenalo někoho obvinit. Vzít na sebe tu zodpovědnost.

Přesto se stalo to, čeho jsem se děsila.

Můj bratr, který se vždy bál vyjadřovat k tématu matka, překvapivě sebevědomě přikývl.

S povzdechem jsem zavřela oči. Bolelo to. Po tolika letech to pořád bolelo.

,,A viděl jsem i důkaz," dodal a moje oči se okamžitě otevřely dokořán. Důkaz?

,,Jaký důkaz?"

Chvíli jsme si jen hleděli do očí, než mi došlo, že mi to nepoví. Že nemůže. Protože kdyby mi to byl prozradil, skončil by stejně, jako ona.

Náš výlet neskončil nijak hezky. Jen jsme stáli, ruku v ruce, oba se slzami v očích a koukali na Oslo, jakoby nás ten pohled mohl spasit a jakoby mohl přinést mamku zpět.