another love | sturla holm lægreid

𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟝

Bylo to úplné déjà vu. Až na to, že role se obrátily.

Předtím jsem to byla já, kdo se vyhýbal, tentokrát to byl Sturla vyhýbající se mě. Ve středu večer mě ta hra (a nuda) přestala bavit a rozhodla jsem se zavítat do druhé části hotelu, který naše reprezentace sdílela s Francouzi.

O dvě hodiny později, s bolavým břichem od smíchu, jsem musela uznat, že to nebyl tak špatný nápad.

Vlastně se to všechno seběhlo tak, že jsem na schodech narazila do Emiliena, který mě pak pozval na jejich Just Dance. Jak bych mohla odmítnout?

Tanec sice miluju, je to jeden z mých koníčků, ale.. řekněme, že ta hra mě neměla ráda a skončila jsem až na třetím místě. Nic moc, ale mohlo být hůř.

,,Emilien umí tančit!" vykřikl Quentin a po chvilce už všichni opakovali jeho jméno.

,,Neee!" zabručela jsem, jakmile se zvedl a za hlasité podpory týmu mě vytáhl na nohy.

Zrovna se totiž všichni dohodli, že jim zatančím klasický tanec, a očividně, jediný, kdo uměl aspoň trochu zatančit valčík, byl právě Emilien.

,,Chodil jsi na nějaké lekce tance?" zeptala jsem se s opravdovým zájmem.

,,Ne, byl jsem ale v tanečních," odvětil se smíchem a odvedl mě do středu místnosti.

Quentin, organizátor celého představení, pustil asi první hudbu, co mu vyjela na Youtube a my jsme zatím zaujali postavení - moje pravá ruka usedla na Emilienovo rameno, levá pak chytla jeho pravou ruku, levá mu spočinula na mém pase.

Když jsme začali tančit (a docela mu to šlo!), došlo nám, že Quentin nepustil hudbu na valčík, ale na waltz, takže jsme museli zpomalit a změnit kroky.

Proběhlo to s nutnou dávkou smíchu, když jsem mu omylem přišlápla boty a celé osazenstvo si to očividně užívalo - viděla jsem, že to někdo i natáčel. Musela jsem zavřít oči a nechala jsem se unášet tancem.

Hudba dohrála a jelikož Quentin nechal zapnuté automatické přehrávání, pustila se ještě pomalejší píseň.

V ten moment jsem obě ruce položila francouzskému mladíkovi kolem krku a on ty svoje kolem mého pasu.

Emilien si mě přitáhl trochu blíž.

A přesně v ten moment jsem otevřela oči, které se zabodly přímo do těch známých, hnědých kaštanů, které na mě teď.. snad trochu zklamaně, hleděly.

Úplně jsem zapomněla tančit.

Připadala jsem si jako malá holka, kterou rodiče nachytali při braní čokolády z jejich tajné skrýše.

Proč jsem se tak ale cítila?

Emilien byl nucen také přestat tančit a otočil se, takže se díval tam, kam já.

Otevřela jsem pusu, ale nic z ní nevyšlo.

Proč jsem byla pod takovým stresem? Nebylo to tak, že bychom spolu chodili a já se tu teď s někým líbala. Ne. A přesto jsem se cítila přichycena při činu.

Sturla potřásl hlavou.

Až v ten moment jsem pustila Emiliena.

,,Počkej!"

Vymanila jsem se ze sevření francouzského biatlonisty a rozběhla se směrem, kde ještě před chvíli stál Sturla.

Hlavou mi běželo milion myšlenek, milion pocitů a nejsilnější ze všech bylo provinění. Proč? Proč? Proč?

,,Tak počkej sakra!" zavolala jsem znovu, jakmile jsem byla dost blízko na to, abych ho chytila za rameno a zastavila v odchodu.

,,Co se děje?" podívala jsem se mu do očí a snažila se popadnout dech, jak jsem za ním musela běžet. Fyzička left the chat.

,,Co se děje? Hledal jsem tě všude! Já.. já jsem se bál, že se ti něco stalo, ale ne, ty se tady v klidu muchluješ s nějakým modráskem."

Nekřičel. Zůstal klidný a jeho slova tak bolela ještě víc, než kdyby je na mě zařval.

Spustila jsme ruku z jeho ramene.

,,Tak ty ses bál?" uchechtla jsem se, ,,víš, taky mě přestalo bavit, že ses mi tři dny vyhýbal a já neměla co dělat!"

,,Nevyhýbal jsem se ti!" teď už trochu zvýšil hlas, ,,víš, my sportovci máme něco jako tréninkový plán, nemůžu s tebou být pořád."

Jenomže já jsem ho téměř neposlouchala, jela jsem si pořád pokračování svojí verze.

,,A jelikož jsem se nudila, šla jsem za někým, kdo očividně nemá tak nabitý trénink a trochu mě rozptýlil!"

Nastala chvilka ticha, která mi připadala jako chvilka soubojů našich pohledů.

,,A i kdyby," přistoupila jsem o krok blíž, ,,tobě by mohlo být úplně jedno s kým jsem a co s kým dělám!"

Jeho výraz se najednou změnil. Jakoby ho ta slova zasáhla víc, než by měla.

,,Možná mi to není jedno," zamumlal.

Cože? Jak jako nebylo jedno? Asi jsem vážně naivní.

,,Proč?" vyslovila jsem svou myšlenku nahlas a jeho pohled se opět setkal s mým.

,,Protože... protože možná žárlím," poslední slovo téměř zašeptal, ale já ho slyšela jako kdyby ho zakřičel.

Sturla zatřásl hlavou a s povzdechem odkráčel pryč. A já, naivní trubka, co si ničeho nevšimla, tam zůstala stát, se slzami v očích.

Uhmmm, zase jsem dlouho nic nepřidala, proto si dneska dáme double update <3 

A tohle je taková krátká blbina haha, ale už se něco začíná rýsovat :))