another love | sturla holm lægreid

𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟡

Ahojkyyy, jenom chci upozornit, že následující dny pravděpodobně nebudu mít signál, jedu na dovolenou.. nový díl vydám hned jak to půjde <3

btw. dneska je to celkem kriminálka :3 je to taková side story, ale nebojte, Sturlik se v další kapitolce navrátí :))

Nevím, jak se to stalo, ale následující dny jsem strávila před televizí, se zmrzlinou v ruce a sledovala biatlon.

Ingrid urvala druhé místo, byla jsem na ni moc hrdá. Tiril se odhlásila ze závodů po pokaženém sprintu. Bylo mi jí líto.

Klukům se nedařilo, snad tedy kromě Vetleho. Johannes vypadal, že v životě neviděl malorážku a Tarjei jakoby zapomněl, jak se dělá biatlon.

Všechno jídlo jsem si nechávala poslat do pokoje a vyvěsila si tam vlastnoručně kreslenou ceduli s nápisem "NERUŠIT". Přesně z toho důvodu mě překvapilo, když někdo zaťukal na dveře mé komnaty.

Zrovna jsem měla pusu plnou studené zmrzliny, a tak jsem hned neodpověděla. Ten, kdo byl za dveřmi, vypadal dost netrpělivě a neodbytně, proto jsem se po třetím zaklepání zvedla a šla otevřít ty zpropadené dveře.

,,Matia -"

Bratr mě okamžitě popadl za ruku a vytáhl na chodbu, prst druhé ruky si přitom přiložil na ústa - měla jsem být ticho.

,,Teď ti něco ukážu," zašeptal a mně přejel mráz po zádech, ,,ale nesmíš to v životě, ani v dalším, nikomu říct. Nikomu."

Kulila jsem na něj oči jak blázen a chtěla dojíst svoje půlkilové balení Magnum, ale něco v jeho hlase mě přesvědčilo přikývnout.

,,Fajn," bylo jediné, než mě se silným stiskem na ruce začal táhnout ke schodům.

Měla jsem tolik inteligence, že jsem se neptala, kam to jdeme, ale něco ve mně ruplo v moment, kdy jsme začali stoupat po schodech do druhého patra.

,,Nejde -"

,,Ticho!" šeptem mi rozkázal Matias a já si potichu povzdechla. Fajn.

Druhé patro mě vždycky děsilo. Už jako malá jsem se tam jednou ztratila a brečela minimálně dvě hodiny, než mě našel jeden ze strážných.

Druhé patro bylo pro krále a královnu.

A protože naše země měla jen krále, vystrojil si celé patro dle sebe.

Jakmile odešla maminka, nechal strhat všechny obrazy a zdi nechal natřít na černo. Na nejtmavší barvu, co kdy existovala. K tomu nechal zlaté detaily na stropě a i v koutech. Na stěnách byly umístěny louče, které osvětlovaly chodbu. Netušila jsem ani, jestli sem vedl normální proud, nebo jestli rozvody nechal také zničit.

Světlo loučí se odráželo od černé stěny, která lehce chodbu barvila do zelena... většina světla ale zůstala pohlcena v černé barvě.

Ještě víc jsem se vyděsila v moment, kdy jsme stanuli přímo před otcovou pracovnou.

,,Co tu děláme?" zeptala jsem se a konečně jsem nebyla přerušena.

Matias se na mě vážně podíval.

,,Máme tak dvacet minut, než se otec vrátí ze schůze. Přísahal jsem, že to nikomu nikdy neukážu, ale.." povzdechl si, a pak až moc sebevědomě otevřel dveře.

Nechápala jsme nic z toho, co se dělo a měla jsem pocit, že můj mozek byl ještě lehce zamrzlý z toho množství zmrzliny, co jsem za poslední dny spořádala.