another love | sturla holm lægreid

𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟠

V žilách mi proudil adrenalin a já neměla čas všímat si té ukrutné zimy, která nás pohltila. Snažila jsem se zorientovat ve tmě, balkon osvětlovalo jen tupé světlo procházející dveřmi, které jsem za námi zavřela.

,,Budeme muset slézt dolů," zašeptal, ,,nebo na střechu," zauvažoval.

,,Ani náhodou! Nikam s tebou nelezu!" zavrčela jsem a pak sebou trhla při hřmění hlasu vevnitř. Slova byla tlumená, takže jsem jim nerozuměla, ale hádala jsem, že se alkohol nepodařilo skrýt.

,,No to ještě uvidíme," mrkl na mě a mně po chvíli došel dvojsmysl jeho slov, ,,a teď dělej!" popohnal mě, pustil mou ruku a sám se přehoupl přes zábradlí.

Nejprve se zapřel nohama o kusy břečťanu, které ale nevypadaly nijak pevně.

Nervózně jsem se podívala dozadu. Teď nebo nikdy.

Sturla začal lézt dolů a já se snažila zastavit třepání svých rukou. Co nejpevněji jsem se chytila břečťanu a nohou se zasekla o nižší část rostliny.

,,Je to jen kousek!" zavolal na mě Sturla, ,,už jsem dole."

Celá rozklepaná jsem pomalu sunula druhou nohu dolu a snažila se nahmatat další kus břečťanu.

V moment, kdy se mi to povedlo, se otevřely dveře na balkon.

Ztuhla jsem. Když se nebudu hýbat, neuvidí mě.

Stálo mě hodně sebeovládání, abych se nepodívala nahoru a udržela hlavu a tělo v klidu. Zpomalila jsem dech co nejvíc to šlo a čekala...

,,Do postelí!" ozvalo se ze shora a já vycítila, že pravděpodobně trenér zalezl zpět dovnitř. Až po další minutě jsem si dovolila vydechnout.

,,Pohni si, je docela zima!" zabručel zespoda Sturla a až v ten moment mi došlo, že mi mrznou prsty na rukou a že bych fakt měla přidat. Odvážila jsem se zadívat dolů. Mohly to být tak ještě čtyři kroky k zemi.

,,Skoč, chytím tě!" vyzval mě biatlonista když se mi povedlo sejít o další dva kroky dolů a už jsem byla skoro na zemi.

Zvažovala jsem svoje možnosti, Buď slezu suchou nohou, nebo skočím a oba skončíme ve sněhu. To bych vážně nechtěla.

Zatnula jsem zuby a dolezla poslední dvě etapy cesty, než jsem se žuchnutím doskočila do sněhu.

Zima mi začínala lézt na mozek. Adrenalin vyprchal a já na sobě neměla bundu ani pořádné boty. Sturla na tom byl podobně.

,,Vypadáš hrozně," poznamenal při pohledu na můj obličej a tentokrát jsem se neudržela jako tehdy v jídelně a zvedla na něj prostředníček. Více než tisíc slov.

,,Teď mi řekni, jak tvůj skvělý plán pokračuje," rukama jsem si obejmula tělo jak jsem se snažila udržet kousek tělesného tepla.

,,Plán? Kdo říkal, že mám nějaký plán?"

V ten moment jsem mu chtěla jednu vrazit. Na tohle ani prostředníček nestačil.

Povzdechla jsem si. Takže je to zase na mě, jako vždy.

,,Fajn. Můžeme jít na můj pokoj, protože vaše křídlo budou teď hlídat," navrhla jsem.

,,To beru," pokývl hlavou, ale já vycítila jeho ironický tón hlasu. Jen jsem nad tím téměř neviditelně zakroutila hlavou a jako první jsem se po zasněžené cestě vydala do hotelu.

Bylo to jen pár metrů, které jsme šli v tichosti. Byla jsem nesmírně unavená a jediné, po čem jsem toužila, bylo teplo a postel. Tak nějak mi bylo jasné, že z té zimy prochladnu a dostaví se rýma. Achjo.