another love | sturla holm lægreid

𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟟

Na Holmenkollenu to bouřilo.

Netušila jsem, kolik lidí se přišlo podívat, ale zajisté se to číslo pohybovalo v rámci tisíců.

Zachumlala jsem se ještě víc do kabátu a zvedla pohled k velké obrazovce, kde se odpočítávaly minuty do stratu vytrvalostního závodu na 20 kilometrů. Zbývalo pět minut do výjezdu prvního závodníka, do začátku nové sezony.

Matias, celý nadšený, pobíhal sem tam v boxu určeném pro biatlonisty a také v oblasti, kde se zahřívali, respektive udržovali své svaly teplé.

Já tam stála a čekala na boží smilování v podobě horkého čaje, který mi měla donést jedna z pořádajících. Chudák, byla úplně vyděšená, když ji oslovila princezna a poprosila o horký čaj. Věřila jsem, že mi pomůže se zahřát.

,,Zima?" ozvalo se vedle mě a já se otočila na Tarjeie, který teď pobíhal na místě vedle mě.

,,Neee," opáčila jsem, ale prozradily mě drkotající zuby, a tak jsem snahy o lhaní vzdala, ,,nebo jen trochu..."

,,Musíš se hýbat!" zasmál se a s těmi slovy mě opět nechal stát samotnou.

Čtyři minuty.

Očima jsem hledala Matiase, ale jakoby se mé zorničky samy zastavily na sportovci s číslem 43. Od předchozí noci jsem ho neviděla a teď vypadal jinak, než když si v kuchyni vyměňoval sliny s tou holkou.

Bohužel jsem nestihla zabloudit očima jinam dost rychle, a tak jsem ho po chvilce měla u sebe.

,,Co je?" zabručela jsem a zaklepala se zimou.

,,Co je?" zopakoval moji otázku a přitom nepřestával poklusávat.

,,Vypadáš jako kdybys měl ADHD," poznamenala jsem a směřovala tím na to neustálé a dost otravné podupávání lomeno poklusávání.

,,Aspoň mi není zima," podotknul při pohledu na mou zachumlanou maličkost. A to jsem pod vším oblečením měla ještě termo prádlo!

Povzdechla jsem si a znovu pohlédla na odpočet.

Dvě a půl minuty. Tenhle šašek vedle mě ale beztak bude startovat až za další půl hodinu, když jel s číslem 43.

,,Jak ses měla včera?" položil mi otázku a já se sladce usmála.

,,Skvěle! Nemusela jsem sledovat tvůj obličej!" radostně jsem odpověděla, ale v duchu jsem věděla, že lžu.

,,Sturlo! Pojď sem!" uslyšeli jsme z dálky a volaný zamával na svého trenéra, volajícího.

Pak se otočil zpátky ke mně a změřil si mě pohledem.

,,To já bych ten tvůj sledoval rád," řekl s mrknutím, a pak odběhl za trenérem.

To je ale kretén, fakt.

Ani jsem se nenadála a byla u mě ta dívka s čajem. Málem jsem ji srazila, jak jsem se lekla toho, když vyhrkla "Vaše Výsosti, tady nesu ten čaj".

Poděkovala jsem jí a přebrala termosku.

Třicet vteřin.

Zkusila jsem se napít čaje, ale byl sakra horký. Až moc horký. Určitě jsem si popálila jazyk.

Nelhala bych, kdybych řekla, že jsem měla sto chutí se sebrat a jít do královské lože, kde byl skvělý výhled a také (hlavně) vytápění. Ale to by bylo znamení porážky. A já neprohrávám.