another love | sturla holm lægreid

𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟞

Vzbudilo mě vyzvánění telefonu. To jsem si sakra dávala budík? To jsem byla tak debilní?

S naštavným zabručením jsem se přetočila na bok a snažila se nahmatat mobil. Když se mi to povedlo, zvedlas jsem ho a podívala se na to, co mě vzbudilo.

Zamračila jsem se.

,,Matiasi? Co chceš?" zívla jsem ledabyle a absolutně jsem nečekala tu msršť, co se na mě vychrlí.

,,Sestřičko, ty jsi neviděla zprávy? Všude se o to bě píše! Že se taháš s biatlonisty! Otec je rozzuřený, ale co tak vím, nechystá se tě nějak kontaktovat. Prý si to máš vyřešit sama. Nevím, co ti Švédové, ale docela bych se jich bál. Jsi v pěkným problému!" vychrlil na mě a v tu chvíli jsem už byla zcela vzhůru, v sedě a plně při smyslech.

,,Co to meleš?!" vyjela jsem na něj do telefonu, ,,já se s nikým netahám!" (zatím, dodala jsem v duchu, ale hned se opravila, na nikdy)

,,Koukni na internet," bylo poslední, co z něj vypadllo, než zavěsil.

Bušilo mi srdce, až jsem měla pocit, že mi z té hrudi vypadne. Najela jsem na první bulvární stránku, co mě napadla. Copak nás poznali na těch bruslích? Nebo někde jinde? Co se to sakra dělo?

Ještě víc zmatená jsem ale byla potom, co se mi stránka načetla a vyskočilo na mě obrovské video mě, jak tančím s Emilienem.

Z pohledu nezávislé osoby to mohlo vypadat jakkoliv, ale snad každý by poznal, že v tom není ani kousek nějaké lásky.

Na chvíli jsem se zastavila.

Proč jsem si myslela, že na těch fotkách budu já a Sturla?

Všechno uvnitř mě bylo zmatené. Já jsem byla zmatená.

Mobil jsem odhodila pryč a rychle vstala z postele. Hodila jsem na sebe první kousky oblečení, co mi přišly pod ruku a už jsem si to pochodovala do jídelny.

Ignorovala jsem holky z týmu, rovnou jsem zamířila k modrému stolu.

Jen co mě zaregistrovali, přestali se smát něčemu, co je předtím pobavilo.

Emilien vstal od stolu.

,,Nevěděli jsme, že z toho někdo udělá takovou kauzu, jen nám přišlo hezké dát to na Instagram," omlouval se a já mu dokonce i věřila, nicméně je to nijak neospravedlňovalo.

,,Uvědomujete si, co je to za průser, že jo?" řekla jsem hodně naštvaně, protože vůgarismy používám jen zřídka, ,,a bude na vás to vyžehlit. Já se do toho míchat nebudu, protože se nebudu ospravedlňovat za něco, co jsem neudělala." napřímila jsem se p, protože jsem si uvědomila, ze nedodržuju správnou etiketu.

,,Já jsem korunní princezna Norska," ta slova se rozezněla přes celou jídelnu, která mezitím utichla, aby všichni mohli slyšt náš rozhovor. Trochu mě přitom zamrazilo, říkat to takhle nahlas, v mkpístě, kde princezna vlastně být nechci.

,,A chápu, že to není Vaše vina, že se to video dostalo do bulváru, ale sdíleli jste ho. Bez mého povolení. To se nebude opakovat." pak jsem se otočila k pe zbytku jídelny, ,,a to platí pro všechny."

Hrobové ticho. Nikdo ani nedutal a bylo by slyšet spadnout špendlík na zem.

Připadala jsem si hrozně. Vážně jsem musela využít svého postavení, abych dala jasně najevo, co si ke mně mohou dovolovat. Na druhou stranu, přišlo mi, že dost přítomných si ani neuvědomovalo, s kým mají to čest.

Nádech. Výdech.

S bradou vztyčenou jsem se vydala směrem ven ze dveří. Stejně jsem neměla hlad.