another love | sturla holm lægreid

𝕜𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟘

,,Měla jsi jen jednu věc na práci. Hlídat svého bratra. Jak to dopadlo? Má tři šrouby v lokti! Jak si představuješ, že budeš vládnout zemi?!"

Měla jsem pocit, že víc se schoulit na židli už snad ani nešlo.

Svou vládu jsem si nepředstavovala nijak. To jsem ale říct nemohla.

,,Na vládnutí nebudu sama," vypadlo ze mě nakonec a otcova tvář se snad ještě víc zamračila.

Ani jsem nepostřehla, že by se hnul mým směrem, jako další jsem až pocítila palčivou bolest na tváři, kam mi automaticky vyletěla ruka. Dal mi právě facku?

,,Chováš se jak malý spratek!" zahřměl a já se snažila potlačit slzy bolesti, které se mi draly do očí.

,,Malý, nevychovaný a uřvaný spratek! Matias se měl narodit jako první, ty.. ty jsi byla jen chyba! Ty jsi chyba," odplivl si na podlahu mého pokoje a mně se obrátil žaludek. Jedna slza stekla po tváři dolů, následovala druhá... cítila jsem se neskutečně slabá.

,,Zabal se. Vracíš se domů."

A pak jsem sebrala všechnu odvahu, co jsem v sobě našla.

,,Ne."

Otec se na mě podíval s nevěřícným pohledem. Nikdy mu nikdo neodporoval. A už vůbec ne ten jeho spratek, jeho prvorozené dítě.

,,Ne? Řeklas snad ne?" zopakoval svou otázku a já se postavila a hrdě napřímila.

,,Nejedu domů," zvedla jsem bradu trochu výš, ale ruce jsem musela schovat za záda, protoże se mi neskutečně klepaly, ,,zůstávám tady. A pojedu i na další úseky biatlonové sezony. A nikdo mi v tom nezabrání. Všichni budeme spokojeni, protože ty mě nebudeš mít na očích a já se budu muset naučit vládnout i z jiného místa, než je palác. Sama."

Můj hlas zůstal pevný po celou dobu. Nikdy jsem se necítila tak moc hrdá, jako jsem byla po svém malém proslovu, který pro mě ale znamenal víc než tisíc velkých.

Otcova tvář byla nečitelná.

Nastalo ticho a já cítila, že mě vlna adrenalinu opouští a s ním i moje statečnost. Zase jsem se cítila jako ta malá holka, ten malý spratek, co si hraje na něco, co není.

Sakra, i ta bolest v krku mě přešla!

,,Ještě jednou něco pokazíš," promluvil otec velmi potichu , ,,a přísahám, že do konce života nezvedneš svůj nevychovaný zadek z paláce," vyhrožoval mi přitom ukazováčkem, ale já zůstala silná a vydržela jsem jeho laserový oční kontakt.

Přikývla jsem, ale...

,,A ty se mě ještě jednou dotkneš tak, jako před chvílí," ruka mi vyletěla k tváři, která byla zajisté celá rudá, ,,a první věc, co jako královna udělám, bude tvoje poprava," a s těmi velice vážnými slovy, které nelze jen tak vzít zpět, jsem opustila vlastní pokoj a vydala se ven.

Jakmile se za mnou zavřely dveře, dech se mi razantně zrychlil a moje tělo se začalo nekontrolovaně klepat. Zatnula jsem zuby a... rozběhla jsem se přímo za nosem. Tam, kam mě vedly mé smysly. Tam, kde jsem v ten okamžik chtěla být.

,,Sophie, co se to -" hnědovlasý mladík, co mi otevřel dveře svého pokoje, neměl šanci doříct otázku, protože jsem mu vletěla do náruče a rozvzlykala se. Sturla ihned pochopil, že se nemá vyptávat a jednoduše mě sevřel a přitiskl blíž k sobě.

To objetí mi dodalo sebevědomí, které jsem potřebovala.

Odtáhla jsem se jako první, a hned jsem očima pátrala po Filipovi Andersenovi, který se Sturlou sdílel pokoj.

,,Je na tréninku, ještě mě s tou rýmou a kašlem nechali odpočívat," odpověděl na nevyřčenou otázku a já přikývla.

,,Dáš si něco k pití, jídlu?" zeptal se a konečně za mnou zavřel dveře. Já zakroutila hlavou.

,,Klidně se posaď, ta zadní postel je moje," pobídl mě a já p, najednou obohacena o novou sílu, jsem došla k posteli a posadila se na ní.

Vděčně jsem se podívala na Sturlu, ale v mém pohledu bylo i trochu pocitu trapnosti. Vletěla jsem mu do náruče jako tornádo a okupovala jeho postel a byla připravena mu vyklopit všechny své životní problémy.

,,Hádám, že se nemám ptát, proč to vypadá, že jsi dostala facku?"

Smutně jsem se pousmála.

,,Asi protože jsem ji dostala."

S povzdechem jsem se svalila na záda a zadívala do stropu. Po chvilce jsem začala mluvit.

,,Celý svůj život jsem žila v bublině. Já, otec, bratr. A měla jsem být dokonalá dědička trůnu," lehce jsem se uchechtla, ,,ale nejsem. A nikdy nebudu. A teď, posledních pět dní... nejlepší čas mého života. A víš proč?" nečekala jsem na jeho odpověď a pokračovala dál: ,,Protože žiju normálně. Bez korunky, bez titulu. A chci to. Chci normální  život."

Sturla se svalil na záda vedle mě a ruce si založil na hrudi.

,,Můžu za to i já? Ukazuju ti normální život?" zašeptal a otočil obličej směrem ke mně. Já zůstala koukat do stropu a pomalu, ale jistě jsem přikývla. Pak jsem se odhodlala otočit se čelem k němu.

,,Ano, můžeš za to ty," otočila jsem se zpátky ke stropu, ,,chtěla bych zažít tolik věcí! Bruslit, jíst zmrzlinu v zimě, dělat andělíčky ve sněhu, spát v létě pod širákem, tančit, smát se, milovat..." zasnila jsem se a jak jsem mluvila, nevědomky jsem zavřela oči.

Sturla zůstával ticho.

,,Proto nesmím už nic pokazit. Můžu jet na další části, s vámi, na biatlon, ale nesmím nic posrat."

Zase jsem se otočila k hnědovlasému mladíkovi, který si rukou podpíral hlavu, aby se mu leželo příjemněji.

,,Chápu," začal, ,,ale to zvládneme. Nic se neposere a zažiješ nejlepší biatlonovou sezonu svého života," mrkl na mě. Chvíli jsem měla pocit, že vedle mě leží nějaký jiný, empatický Sturla, ale tohle už byl zase ten starý známý Lægreid.

Usmála jsem se.

,,Děkuju," zašeptala jsem a, netuším, proč jsem to udělala, ale rukou jsem mu upravila pramínek vlasů, co mu trčel do strany.

Ihned jsem toho zalitovala a stáhla svou ruku zpátky. No co, ten pramínek mě tam iritoval..

Srdce mi bušilo o sto šest.

Sturla se ale jen letmo usmál.

,,Děkovat budeš moct až na konci všeho," zašeptal v odpověď.

Uhm, ten pramínek vlasů by mě taky iritoval :P

Sophiin otec je teda pěkně nepříjemný :/ To by mě zajímalo, co se z něj ještě vyklube... :)

Mrzí mě, že neuvidíme Sturlika hned v sobotu, ale kdo se dočká, ten se dočká! Taky mě lehce trápí ten inhalátor, co měl v puse na tréninku :/ Doufám, že to zvládne, kulišák jeden :D

Už zase kecám moc dlouhooo, adios!

Adélka