Primrose Everdeen

7.

Ze snu mě budí máma.

"Neboj Prim, jsem tady, nikomu se nic nestalo" uklidňuje mě. Neodpovídám ji, jenom se zhluboka nadechuju. Dívám se kolem sebe, Pryskyřník sedí vedle mě a soucitně se na mě dívá. Je čtvrtek ráno, to znamená škola. Včera byl první den po Sklizni, což znamená že rodiny splátců nepracují. Podle mě to pro rodinu není nic dobrého. celý den sedí doma a utápějí se ve smutku, kdyby šli do práce nebo do školy tak na to aspoň na chvíli přestanou myslet. A navíc jeden den bez práce znamená méně peněz pro rodinu, k tomu jeden z rodiny je v aréně což je taky a pomocnou ruku méně. Jsem ráda že jsme se s mamkou včera prošly, až na ty psy. Vstávám z postele a objímám matku, ta pak jde do kuchyně připravit snídani. Oblékám si moje oblíbené už trochu zašedlé béžové šaty s vybledle modrou mašlí kolem pasu. Studenou vodou z lavoru si omývám obličej, rozčesávám si vlasy, které si pak nechávám volně rozpuštěné. Podívám se do zrcadla, mám kruhy pod očima a celkově vypadám unaveně, což je pravda. Ale usuzuji že lepší už to nebude. Jdu do kuchyně kde už mamka uvařila bramborovou kaši, kterou jíme skoro pořád, ale chutná mi tak co. Pomalu dojídám snídani a loučím se s matkou. 

Do školy se mi moc nechce, většinou když jde něčí sourozenec do arény, děti se s ním přestanou bavit, aby neřekly něco špatně a neublížily mu. Minulý rok šla do arény jedna holka, zemřela. Její mladší sestra se od té doby všeho a všech bojí a ani nedokáže odpovědět učitelce, když se jí na něco zeptá. Nechci dopadnout stejně. Cesta do školy trvá docela dlouho. Cestou míjím Louku, Budovu soudu a pekařství. Pak jsem konečně v cíli, u obrovské původně bílé budovy, teď začernalé od uhelného mouru.

Před velkou bránou stojí hloučky dětí, po chvíli v nich nacházím Rose a Elizabeth. Jdu směrem k nim. Prosím, ať se  se mnou nepřestanou bavit. Všimly si mě, přidávám do kroku. 

"Ahojte" říkám jako vždycky a jakokdyby jim mávám. Měří si mě pohledem.Teď si připadám trapně, ale pořád se usmívám. Usmívají se taky! Najednou se ke mně obě vrhnou a objímají mě. 

"Prim!" vypískne nadšeně Rose. "Ty jsi naprosto vphodě, doufaly jsme že budeš pořád stejná" pokračuje. Proč bych se měla měnit, ano sestra jde do Hunger games, což mi strašně vadí a navíc ji potřebuju, ale...nechci aby mě to úplně zničilo. Brečela už jsem dost. 

"Ona vyhraje" říkám s klidem v hlase. Po chvíli se brána otevírá a mi jdeme dovnitř, jsem zato ráda i přes kabátek co mám na sobě je mi trochu zima. Celou dobu ve škole pak probíráme, co se stane v aréně, kupodivu mi to nevadí, spíš mi to pomáhá, jelikož všechny naše teorie jsou zábavné a nestane se v nich nic co nechceme.

"Promiň že to tak řeknu Prim, ale tvoje sestra má i trochu štěstí, přetím byla celý život se strašně krásným Galem a teď je s Peetou!" řekne Elizabeth, když už se máme loučit, jelikož každá bydlíme jiným směrem. Musím se usmát, má trochu pravdu. Až na jednu maličkost.

"Nojo, ale jestli má Katniss vyhrát, Peeta bude muset zemřít." odpovídám ji. Je ticho. Najednou se mi do očí nahrnou slzy. Nechci aby mě holky viděly brečet. Tak se snimi loučím a rychlým krokem jdu domů. U pekařství se ale musím zastavit, dneska vystavily nové dorty. Dívám se na ně, jsou  krásné, ale ještě před sklizní byly pětkrát tak hezké. 

"Už nejsou tak hezké co?" ozve se hlas za mnou. Zvednu hlavu od dortů, ve skle z výlohy vidím něčí tvář. Otáčím se, je to Peetův otec.  

"Asi máte trochu pravdu"