Primrose Everdeen

10.

"Aaaaaaa!!!" vyjeknu nadšeně a začnu tančit něco podobnému tanečku štěstí. To je super. Peeta má rád Katniss! Moje sestra má takové štěstí.

"To je vtip? Oni se snad domluvili" konstatuje nechápavě mamka a zmateně se dívá na televizi.

"To je vážně super" pokračuje mamka ironií, má zužené zorničky, takže asi není zrovna dvakrát nadšená. Zvedá se ze židle a odchází ven. Co se stalo? Proč je tak naštvaná je to super, nebo možná chtěla aby Katniss nakonec byla s Galem až se vrátí. Jdu za ní, rozhovory za chvíli končí a nic tak zajímavého už se tam stejně nestane.

Venku vane mírný vítr a je příjemná teplota. Mamku nacházím u bříz s hlavou opřenou o kmen té vpravo, světlé vlasy jí vlají do všech stran. Otáčí se směrem ke mně a třepe hlavou, jako by z ní chtěla dostat všechny myšlenky. Pak si všímá, že stojím opodál a tak jde ke mně. Objímá mě a mlčky jdeme zpátky dovnitř. Asi se o tom nechce bavit. Stejně za nějakou dobu přijdu na to proč ji to vadí a navíc zítra se Katniss s Peetou ocitnou v aréně, takže už na tom nezáleží.

Lehám si do postele, zítra musím jít do školy, budeme se tam dívat na část her, aby měl Kapitol jistotu že jsme aspoň část z nich viděli. Vysílat je budou úplně všude, ve škole, v dolech, na náměstí, taky různě po ulicích a samozřejmě se televize zapne sama u každého doma. Ve zkratce hry musí sledovat všichni.

Je to zvláštní, nijak hodně se zítřka nebojím, bude to v pohodě. Úvodnímu masakru u Rohu hojnosti se Katniss, asi nevyhne, to nejde, ale zvládne to. Obstará si luk se šípy a lovit už umí.

Noc naštěstí byla beze snů. Sedla jsem si ke stolu a čekám až mi mamka nandá na talíř pečivo, které jsme samy pekly, mělo by se podobat chlebu s bylinkami. Teprve teď na mě doléhá nervozita a strach z her, co když se vážně něco Katniss stane. Vycházím z domů a u budovy soudy na mě čekají El s Rose. Během cesty se snažíme nemyslet na to co za necelou půlhodinu uvidíme.

Těsně před školou kolem nás probíhá Gale, v ruce drží balíček převázaný provázkem, připomínající dárek. Katniss vlastně jednou zmínila, že má narozeniny v den kdy jdou splátci do arény. Narozeniny vlastně oslavuje tím, že vidí umírat děti, které většinou i znal. Nic veselého.

Vcházíme s holkama do třídy a hned si přesouváme židle do kraje místnosti. Máme štěstí, že Hunger games s námi vždy sleduje jeden a ten samý učitel, nemusíme sedět sami v lavicích a taky mu nevadí, když si v nejhorších chvílích zakryjeme oči. Ovšem tohle by neměli vědět ani naši rodiče, nikdo nechce aby o tom věděli mírotvůrci. Vepředu třídy je postavená obrovská televize, která se po pěti minutách rozjasňuje. Začíná mluvit Ceasar a po celkovém zhrnutí všeho co víme o splátcích se k němu připojuje i Claudio Templesmithe, který pomáhá komentovat a sledovat celé hry. Obraz se teď mění a hlasatelé představují arénu s čím jim pomáhá i Seneca Crane, toho nesnáším ještě víc než Caesara.
"Tak tady je aréna, většinu z ní tvoří lesy, pak jsou tady i nějaké ty pole, samozřejmě jedno obrovské jezero, jinou vodu není zrovna lehké najít." smějou se Caesar s Claudiem.
"O záludnostech této arény se ale dotvíte až během her, takže..." Obraz se zaměřuje na Roh hojnosti, kolem kterého se ze země začínají vynořovat splátci a kamera se postupně zaměřuje na každého z nich. Všichni zatím mžourají očima do jasných paprsků Slunce. Zajímalo by mě jestli je to opravdové slunce a jak je vlastně aréna ohraničená, aby se z ní nikdo nedostal ven. "Dámy a pánové, nechť sedmdesáté čtvrté Hunger games započnou!" usmívá se do kamery Claudius. Za necelou minutu začíná čtrnáct dní strachu, smrti a smutku.