WHAT'S WRONG? SCARED? | (TodoDeku) CZ✔

3.

,,Ne nebo jako mamka je teď v práci, vrátí se až večer, ale nebude se o mě moct postarat." řekl a na konci se mu zlomil hlas a začal znovu brečet. Pane bože že já ho nenechal na té ulici.

Co mám dělat?

Něco by mě napadlo...

Jo mě taky.

Vzal jsem Midoriyu do náruče a šel směrem ke dveřím. Midoriya přestal brečet, byl zaražený.

,,C-co děláš?" řekl a začal se lehce vrtět, v zápětí toho ale nechal když ho znovu začalo bolet tělo.

,,Uvolni se." řekl jsem potichu a trochu víc ho v náručí stiskl.

Obul jsem si boty s ním v náručí a vyšel jsem směrem do nemocnice.

Přišli jsme do nemocnice a já jsem ignoroval všechny pohledy, protože nesu Midoriyu v náručí v obřím oblečení co se skládá jenom z teplákú a trička.

Rychle jsem s nim běžel na pohotovost a tam jim ho svěřil.

Ještě se mě zdravotní sestra ptala na pár věcí ohledně něho, já jsem samozřejmě skoro nic nevěděl, protože ho neznám. Potom se mě zeptala jestli tu s ním nepočkám.

Jakoby na práci nic nemám, stejně to ani nebude vědět. Prostě jenom počkám než přijde jeho máma kterou už kontaktovali díky Midoriyovi.

Seděl jsem v ordinaci a zrovna mi doktor píchal injekci, protože jednu ránu budu muset šít.

Ležel jsem na lehátku a držel se za hlavu. Bože tohle už je moc. Kachan mě nikdy takhle moc nezbyl.

,,Neboj už to bude." řekl doktor po tom co dodělával jeden z posledních stehů.

Do ordinace vtrhla moje ustaraná mamka a když mě uviděla začala brečet.

,,Izu~" řekla a už šla rychle ke mě.

Doktor mi dodělal poslední steh a já se konečně oblékl do velkého oblečení, které bylo od Todorokiho.

Mamka mě obejmula, to objetí bylo jako bych byl z porcelánu a ona se bála že mě rozbije. Celá se klepala.

,,Už je to dobré mami nic mi není." řekl jsem malou lež a povzbudivě se na ni usmál.

,,Jak jsi tu vůbec došel se zlomenou nohou? A kdo ti to udělal? A-" zastavil jsem ji aby se už na nic neptala.

,,No vzal mě k sobě můj spolužák, trochu mě ošetřil a pak odnesl do nemocnice." řekl jsem a snažil se vyhnout další otázce, kterou mi před chvilkou položila.

,,Chtěla bych mu poděkovat." řekla rázně a vyšla z ordinace.

,,A kdo ti to udělal?" zeptala se a podívala se na mě tentokrát přísně.

Co mám odpovědět? Pravdu říct nemůžu protože Kachana zná. Mám jí zalhat? Mám?

,,Nooo... Já si to nepamatuju." zalhal jsem a podíval se na ni trochu smutně.

,,Aha." řekla smutně. Ufff.

Nerad lžu mamce protože si říkáme všechno po pravdě, ví o mě snad úplně všechno. Jo se svoji mamkou mám úžasný vztah.

Vyšli jsme z budovy a já šel s berlema domů, no jakoby nešlo se mi moc dobře, ale co se dá dělat.

Celý zbytek dne jsem prospal. Byl jsem vážně unavený.

Mamka mě na celý zbytek týdne omluvila ze školy. Právě byl čtvrtek takže toho snad moc nezameškám, nechcou se mi totiž dopisovat všechny testy a úkoly, které stejně moc nedělám.

Ale samozřejmě je moc nedělám, protože jsem chytrý nebo jako ty předměty co mi nejdou tak úkoly samozřejmě dělám.

No zrovna teď je ráno a sedím u snídaně. Normálně nesnídám ale mamka mě donutila že prý musím hodně jist abych se rychleji zotavil.

,,Ahhhh~ Maaamiii já nemám hlad..." řekl jsem mamce, která semnou ještě seděla u stolu.

,,Musíš sníst alespoň trochu Izuku." řekla mamka a dívala se na mě už zoufale. Jenom si povzdechla a půlku rohlíku si ode mě vzala.

,,Ale zbytek sníš." řekla přísně a já kývl.

,,No nic už budu muset jít, Izu moc se ti omlouvám ale dneska přijdu zase pozdě." řekla mamka zklesle.

,,To nevadí já se o sebe postarám." řekl jsem abych ji uklidnil i když jsem spíše uklidňoval sám sebe. Abyste pochopily tak doma chodím bez berlí aby nebyla špinavá a ošoupaná podlaha. To není ani takový problém, chodím okolo zdi, ale kdybych někde spadl tak se asi nezvednu.

,,Já vím že jo jenom mám o tebe trochu strach. No nic tak papa Izu." řekla mamka a odešla z bytu.

Rychle jsem do sebe ještě nahazel snídani a šel si do pokoje pro mobil. Když jsem ho našel odešel jsem s nim do obýváku a zapl televizi.

Už jsem zkoukl dva filmy, začíná tu být vážně nuda. Vypl jsem televizi na mobilu jsem si zapl písničky a rozhodl jsem se si jít udělat něco k obědu. Plazil jsem se kolem zdi do kuchyně a broukal si.

Rozhodl jsem se si jít udělat nudle, nemám moc na nic chuť a navíc nevím jestli bych něco složitějšího zvládl v stavu v kterém jsem.

Začal jsem si připravovat potřebné věci a ingredience. Být doma sám je fajn, začal jsem vařit a u toho jsem si zpíval písničku která mi zrovna hrála na mobilu.

Docela jsem se do toho ponořil. Vaření mě hodně bavilo a vařím i docela dobře, pamatuju si jak mě mamka učila vařit. Ty momenty když jsme vařili společně s mamkou byly úžasné a staly se z nich naprosto skvěle vzpomínky.

Náhle někdo zazvonil, lekl jsem se a z vařečky mi vylítly nudle na zem.

,,Do prdele!" zařval jsem. A to jsem měl dobrou náladu. Jde mi hlavně o to že se pro to na zem nezohnu abych to uklidil. Takže ať je to kdokoliv tak mi to půjde uklidit. V tom ten zvonek zazvonil znovu.

,,Jo už jdu!" zařval jsem směrem ke dveřím. Plazil jsem se po stěně směrem ke dveřím a když jsem u nich byl tak jsem je ihned trochu naštvaně otevřel. Když jsem ale dveře otevřel trochu jsem se zarazil.

,,Todoroki?" díval jsem se na něj jak na zjevení takže dost zmateně. Usmíval se, má nádherný úsměv... teda cože? Začal se usmívat ještě víc. Co je tu k smíchu.

,,Co tady děláš?" zeptal jsem se a čekal na jeho odpověď.

Takže tohle je pro dnešní kapitolu vše.
Původně jsem to chtěla utnout ještě před tím kdo přišel ale je mi jasné že všichni byste věděli že Todoroki. Tak je ta kapitola prostě delší jenom o pár vět. Řekla bych že vám to nevadí a mě to taky neuškodí.
Doufám že se vám kapitola líbila.
Proč si myslíte že Todoroki přišel?
U další kapitoly
Bye :*