WHAT'S WRONG? SCARED? | (TodoDeku) CZ✔

21.

Ráno jsem se probudil dřív než Midoriya což je fajn. Nehodlám sebe ani Midoriyu dneska posílat do školy po tom co se dělo včera to není dobrý nápad. Uvidím každopádně až vztane.

Momentálně je 7:02 což bych měl na nachystaní tak akorát. Vztanu a půjdu udělat něco ke snídani.

Pak budu muset ještě nějak vyřešit jak omluvit ze školy Midoriyu. Nějak zas ukecám jeho mamku, je hodná.

Rozhodl jsem se udělat na snídani vajíčkovou omeletu.

Přijde mi zvláštní že ještě nezvoní budík... Ah... počkat- kolik je hodin?!

Rychle jsem si chtěl sednout ale bolest hlavy a zadku mě dostala zase zpátky do lehu. Am počkat... bolest zadku? Ani si nepamatuju co jsem včera dělal. Vím že jsme s Todorokim pili víno, nějaký rum a tak po třech panácích tma. Nic si potom nepamatuju.

,,Mami?! Kolik je hodin?" všude bylo moc světla.

,,Takže už mi zase říkáš mami?" slyšel jsem kousek ode mě a když jsem přes to světlo trochu zaostřit, uviděl jsem se o rám dveří opírat Todorokiho.

,,Amm ne... myslel jsem že jsem doma. Proč nejsem doma?"

,,Byl jsi tak na mol že by tě ani vlastní mamka nepoznala." zasmal se a já jsem se rukama chytl za hlavu.

,,Hele nic moc si nepamatuju... Co jsem včera dělal?"

Co mu mám jako říct? Nemůžu mu říct že jsme se spolu vyspali, zároveň mu ale nechci moc lhát. Řekl bych mu poloviční pravdu ale u tohohle to fakt nejde.

,,Amm no... hodně jsi pil a pak jsem volal tvojí mámě že tady přespíš... no pak jsi se šel umít a pak jsme šli spát?" snažil jsem se znít přesvědčivě.

,,A o mojem bolavém zadku nic nevíš?" no do prdele... když se mě zeptal na tohle tak nevím jestli ví z čeho nebo se mě doopravdy ptá protože neví.

,,Amm no popravdě si všechno pamatuju tak zamlženě, detaily si nepamatuju." jenom pokyval hlavou.

,,Tak to jsem musel někde asi zpadnout nebo něco." takže neví... znamená to že je panic? Ahm teda byl? No do hajzlu... myslím že jsem toho posral víc než bych si sám přál...

,,Jo to asi jo." nervózně jsem se zasmál a už jsem přemýšlel jak vykličkovat z tohoto tématu.

,,Mimochodem kolik je hodin?" snažil se posadit na postel a i když v půlce vypadal že se na to vykašle, nakonec se posadil a nohy přesunul na zem.

,,No nevím bude už asi něco okolo osmé." řekl jsem v klidu a v očích jsem mu uviděl hrůzu.

,,A proč jsi mě nevzbudil?! Honem padáme do školy!" vyslovil ale stejně se z postele zvedal jako důchodce.

,,Takže si hned teď zase sedni. Nechceš jít v tomhle stavu do školy že ne? Kocovina, bolavý zadek bůh ví z čeho, navíc nejsme nachystaní na to jít do školy."

,,Pěkně si odpočineš a já zavolám tvojí mamce že ti není dobře." pokoušel jsem se mu vysvětlit plán ale on i tak vypadal že tomu moc nerozumí. Každopádně se díval jakoby mě chtěl zabít za to že budu lhát jeho mámě.

,,Co je?"

,,Já nebudu zbytečně zameškávat školu..."

,,Jo jasně protože je lepší s kocovinu sedět v tom blázinci než pěkně doma." jedním okem jsem na něj mrknul. On si jenom povzdechl.

,,Kde mám mobil?"

,,Nevím. Kam sis ho večer dal tam ho máš." probodaval mě pohledem.

,,Takže ho asi nenajdu..." zakručelo mu v břiše a já jsem ho vzal do náruče.

,,Hej kam mě to neseš?"

,,Do kuchyně. Vypadal jsi že bys tam došel tak za týden." nesl jsem ho v náručí a on se nechal nést, ani se nebránil.

,,Počkat ty jsi mě svlékl?!" ammm dobře to zvládnu.

,,Ne to jsem ti dal na spaní ať si to můžeš obléct. Já jsem to na tebe nenavlíkal." spokojeně se otočil směrem ke sporáku u kterého jsme právě stáli, kde se zrovna smažila omeleta. Ruku z pod jeho noh jsem dal pryč a nechal jsem se ho postavit na nohy, pak jsem mu pustil i záda.

,,Amm no můžeš si sednout ke stolu zachvilku ti tu omeletu donesu."

,,Nechceš rovnou donést na gauč?" škádlil jsem ho a on nafoukl tvářičky a otočil se směrem do obýváku kde se po chvilce rozešel.

Ani ses ho ptát nemusel stejně jsi ho tam včera nesl, tak by jste si to zopakovali heh.

Chytil jsem se za hlavu, prohrál si vlasy směrem do zadu a šel ke skříňce pro léky. Zapil jsem je a už jsem na rychlo dával omeletu z pánve na talíř.

,,Chceš k tomu něco?" zařval jsem směrem do obýváku a díval jsem se do lednice pro zeleninu.

,,Amm... asi ne díky." sebral jsem nějakou zeleninu a šel s dvouma talířema do obýváku.

,,Děkuju."

,,Prosím a dobrou chuť, snad to bude dobrý." podal jsem mu talíř na klín a já sám jsem si sedl vedle něho se svým talířem.

,,Chceš?" nabídl jsem mu zeleninu a on přikývl. Vzal si pár kousků zeleniny a začal hltat jídlo které jsem připravil. Díval jsem se na něho dost zmateně a zároveň se mi chtělo smát.

Po jídle jsme doopravdy jenom odpočívali, během toho jsme ještě zavolali jeho mamce a ta souhlasila s tím abych se o něj staral, že pro něho pak přijde. Díky bohu.

,,Hele Midoriyo, máš mě rád?" zamračil se na mě.

,,Tak tohle bych od tebe nečekal..."

,,Ale jinak ano mam tě moc rád." přítulil se ke mě a spokojeně objal mojí ruku.

Měl bych mu to říct, přece jenom jeho mamka to přijala naprosto v pohodě. V dnešní době je to naprosto normální, asi...

Měl bych...

,,Midoriyo? Budeš mě mít rád ať už udělám cokoliv?" odtahl jsem se od něj a podíval jsem se mu vážně do očí.

Neee ještě jsem neumřela guys, jenom jsem byla nemocná tak jsem neměla vůbec náladu psát.
Jinak už to začíná být lehce zajímavý snad.
Tak další kapitola snad brzy, ještě furt nejsem úplně zdravá.
Bye :*