WHAT'S WRONG? SCARED? | (TodoDeku) CZ✔

15.

Když jsem ráno přicházel do školy byl jsem šťastný, zároveň jsem se trochu bál že mi Todoroki řekne že to nemyslel vážně nebo něco ve smyslu že už se se mnou nechce bavit.

Heh teď zním jak nějaká holka co se bojí že nebude mít kamarádku na pomlouvání.

Když jsem přišel do třídy tak jsem se na něj nechtěl ani podívat a když jsem přišel k lavici a konečně se na něj otočil tak jsem zjistil že tam není.

Nebyla ani sundaná židle, což znamená že nepřišel ani do školy a už je docela pozdě. Třeba jenom zaspal. Co když je nemocný? Nebo co když se mu po cestě něco stalo?!

Takhle každopádně na nic nepřijdu takže bych nad tím neměl přemýšlet, stejně nic nevymyslím a akorát se s tím budu stresovat.

Celý den jsem seděl v lavici a koukal z okna. Nějak tak jsem doufal že přijde, chtěl jsem se ho zeptat na to co včera udělal, teď mi to akorát leží v hlavě a musím na to furt myslet...

Mohl bych za ním po škole zajít... Na druhou stranu ho nechci otravovat. Ale zároveň chci znát odpověď...

Skoro celou školu jsem spal nebo jsem byl duchem nepřítomný. Dneska jsme na štěstí měli školu jenom chvilku. Učitel nás dokonce pustil o 15 minut dřív protože ještě musel jít prý něco vyřídit s ředitelem.

Po obědě jsem šel rychle k Todorokimu, taky jsem si všiml že mě Kacchan po tom velkém incidentu tak nějak nechal být. Zvláštní...

Když jsem rychle došel k Todorokiho paneláku, dostat se dovnitř paneláku nebylo těžké protože vchodové dveře byli otevřené, když jsem výtahem vyjel nahoru, došel jsem k bytu a docela silně a naštvaně zabouchal.

Čekal jsem v podstatě všechno i to že mi neotevře, on mi však s mojim překvapením otevřel a i když jsem čekal všechno tak tohle zrovna ne.

Todoroki mi otevřel s peřinou přes sebe a mobilem v ruce. Když odtrhl zrak od mobilu a podíval se na mě, vypadal jakoby nejradši zase zavřel. Byl jsem naštvaný že nepřišel do školy a ani se mi neozval, vypadal trochu vyděšeně z mojí návštěvy, nakonec ale nezavřel.

,,Heheh... A-Ahoj Midoriyo." zamračil jsem se ještě víc.

,,Jakto že jsi nebyl ve škole?"

,,No ráno mi nebylo moc dobře..." z nějakého důvodu se mi nechtělo mu moc věřit.

,,No a proč si přišel?" bože dělá ze sebe blbého, to mě štve snad ještě víc než kdyby měl mojí návštěvu u prdele.

,,Přišel jsem na malý pokec jak už to přátelé dělají."

,,Ahaa... A o čem by sis chtěl popovídat?" zeptal se po menším tichu.

,,Mohl bych dovnitř?" místo odpovědi jenom svěsil hlavu a poodstoupil od dveří. Já jsem teda vešel a sundal jsem si boty. Pak jsme se oba rozešli směrem do obýváku kde jsem se já posadil na gauč a Todoroki šel do kuchyně.

,,Dáš si něco?" zakřičel na mě z kuchyně.

,,Ani ne..." řekl jsem když jsem uviděl velkou zmrzlinu na stole. Trochu jsem si dal a čekal jsem na Todorokiho než přijde.

,,Máš dobrou zmrzlinu." zahihňal jsem se když jsem ho uviděl přicházet do obýváku.

,,Hej, ještě jsem to chtěl jíst." povzdechl si a celou si vzal.

,,Co si chtěl?" zeptal se trochu naštvaně a začal ji jíst. Zase jsem trochu zvážněl a podíval se mu do očí.

,,Doopravdy ti nebylo špatně že ne?" místo odpovědi jenom zakroutil hlavou na nesouhlas.

,,Proč si teda nepřišel?"

,,Nebylo mi úžasně a nechtělo se mi."

,,Ahaa takže to co si včera udělal s tím nemělo absolutně nic společného?" mlčel, nedokázal mi ani odpovědět.

,,To je to proč jsem přišel. Chtěl jsem se zeptat proč jsi to udělal?" zase mlčel, nechtěl se na mě ani podívat. Už mi došla trpělivost. Skočil jsem po něm, povalil jsem ho na záda a třásl jsem mu s rameny.

,,Ne! Víš jak mi to leží v hlavě?! Nemůžu na to přestat myslet! Řekni mi proč si to udělal! Řekni!" na konci už jsem se začal trochu uklidňovat.

,,Rád bych ti řekl proč ale sám nevím... Jako by si moje tělo začalo dělat co chce... prostě jsem měl zatměno. A teď otázka co chci vědět zase já..." jeho odpověď jsem hltal slovo po slovu.

,,Líbilo se ti to?" trochu jsem se zamyslel i když jsem nemusel přemýšlet dlouho. Povzdechl jsem si, pustil jsem jeho ramena a ruce jsem dal vedle jeho hlavy.

,,Promiň... ano líbilo se mi to, ale jestli je tady v tom problém prostě klidně-" nedořekl jsem to protože mi Todoroki dal prst na rty a naznačoval ať jsem ticho.

,,Za co se omlouváš? To že se ti to líbilo mi nevadí, kdybych to doopravdy nechtěl a hnusilo by se mi to tak bych to neudělal." podíval se pryč a poté zase na mě. Ruku dal pryč z mojeho obličeje a povzdechl si.

,,Do školy jsem nepřišel protože jsem se bál tvojí reakce." překvapeně jsem se na něho podíval.

,,Kdyby se mi to nelíbilo tak ti dám facku na místě." zasmal jsem se a pak mi došlo v jaké poloze právě jsme. Rychle jsem z něho slezl a skočil jsem na zem.

,,Promiň..." Todoroki se mi jenom vysmál a posadil se na gauč.

,,Takže se ti to líbilo jo?" zeptal se provokativně a ušklíbl se na mě.

,,Jo..." přiznal jsem stydlivě a díval jsem se do země. Nahle jsem ho uviděl před sebou tak jsem zvedl hlavu abych mu viděl do obličeje.

,,Co to zas děláš?" zeptal jsem se když jsem uviděl jak se usmívá.

,,Ale nic."

,,Tak proč se tak tlemíš-" když jsem to dořekl tak mě obejmul.

,,Děkuju." usmál jsem se a taky jsem ho obejmul.

,,Víš... dřív jsem nebyl takový..." řekl Todoroki a já se odtahl z jeho obětí.

,,Jaký?" zeptal jsem se nechápavě.

,,Takový jaký jsem teď milí, přítulný, ochotný, dobrotivý..."

,,...Tvoje milá povaha je nakažlivá." nadechl jsem se ke slovům, ale jeho rty mi nedovolily je vyslovit. Byli ještě jemnější než poprvé, do polibku jsem se hned zapojil.

Když jsme se kvůli vzduchu museli odtahnout, cítil jsem jak mi hoří tváře. Plně jsem si užíval jeho společnost a jeho nádherné oči které teď zkoumali můj obličej.

,,Zase se ti to líbilo?" zeptal se provokativně.

Takže konec další kapitoly, snad už to začíná být zajímavější.
Už bych měla mít zase čas takže už snad bude vycházet příběh jako dřív v neděle a čtvrtky.
Tak se uvidíme u další kapitoly
Bye :*