WHAT'S WRONG? SCARED? | (TodoDeku) CZ✔

22.

Měl bych mu to říct, přece jenom jeho mamka to přijala naprosto v pohodě. V dnešní době je to naprosto normální, asi...

Měl bych...

,,Midoriyo? Budeš mě mít rád ať už udělám cokoliv?" odtahl jsem se od něj a podíval jsem se mu vážně do očí.

,,Jasně... Co to je sakra za otázku?" zmateně se zasmál a po tom co uviděl můj obličej zvážněl.

,,Potřebuju ti něčí říct... Ale bojím se že mě budeš nenávidět..."

,,Myslím že to je málo pravděpodobné... Můžeš mi říct cokoliv."

,,Ahhh no nevím kde bych měl začít... Tvoje mamka už to ví, řekl jsem jí to protože jsem se cítil že kdyby to nevěděla tak bych vás něco jako podváděl, nemusela by se cítit v mojí blízkosti dobře ale nevadilo ji to..."

,,Pokud to nevadí jí tak jsem si jistý že to nebude vadit ani mě." povzdechl jsem si a spustil jsem.

,,V podstatě to všechno začalo když jsem byl malý... už jsem se zmiňoval co dělal můj otec. Ubližovat i mojí mamce... snažil jsem se jí bránit ale v té době jsem byl prostě ještě moc malý... mamka se pak zbláznila a tak musela být ubytována v nemocnici... protože mi s jejím špatným psychickým stavem ublížila." prsty jsem si přejel po velké jizvě na obličeji, zavřel jsem oči a snažil se zadržet slzy které se lehce draly na povrch. Ucítil jsem jeho ruku na té mé a poté jemné doteky na spálenině za kterou jsem se tak moc styděl.

,,Neštítíš se toho?" stáhl ruku a naštvaně pokyval hlavou na nesouhlas.

,,Je to znamení toho kolik sis toho v životě prožil, jsi velmi silný člověk Todoroki." povzbudivě se na mě usmál a já jsem se rozhodl pokračovat.

,,Po tom co mi na obličej vylila vroucí vodu mi bylo špatně, ne fyzicky, spíš naopak, otec polevil vlastně mi v té době bylo docela fajn..."

,,I tak cítím že to nebylo dobré..." podotkl Midoriya a já jsem pokyval hlavou a více jí sklopil.

,,To byla doba kdy jsem se psychicky prakticky propadnul... Dostal jsem od světa neskutečnou facku, byl jsem v tom nejhorším..."

,,V čem? Copak se dělo? Pořád nějak nechápu co myslíš..." odhodlaně jsem se mu podíval do očí. Když se však střetly naše pohledy moje odhodlání zase odpadlo. Odvrátil jsem pohled.

,,No... V té době se poprvé a to dost brutálně projevila moje psychická nemoc... určitě jsi někdy slyšel o schizofrenii... míval jsem příšerné halucinace, bludy a taky jsem špatně jednal, dělal jsem věci na který nejsem vůbec pyšný..." odhodlaně jsem se na něho podíval, ale viděl jsem v jeho očích jenom zmatení a strach.

,,C-Co se děje?" zakoktal jsem a udělal jsem krok k němu, on však udělal krok dozadu.

,,Proč jsi mi to neřekl dřív?" hlas se mu třepal a zněl že se zachvilku rozbrečí.

,,Bál jsem se že tě stratím. Pojď si sednout a probereme to." chtěl jsem ho chytnout za ruku ale uhnul.

,,Já si to teď v první řadě potřebuju urovnat v hlavě sám..." začal couvat ke dveřím a zrychleně dýchat.

,,Ne prosím tohle mi nedělej. Co se to s tebou děje Midoriyo?" taky jsem měl slzy na krajíčku.

,,Bojíš se mě?"

,,Jenom si to potřebuju v hlavě všechno probrat." rozešel se ke dveřím a dřív než jsme za ním došel byl pryč.

,,Co jsem to udělal..." řekl jsem do ticha a poté jsem bouchnul do dveří. Nechal jsem slzy téct po tvářích i když jsem si je po chvíli hned stíral. Klesnul jsem na kolena a zapřel se rukama o zem.

,,Neměl jsem mu to říkat, neměl jsem se narodit to téhle rodiny, neměl jsem se vůbec narodit... neměl jsem mít nemocnou matku měl jsem vyšší pravděpodobnost na onemocnění, za její stav může otec... za všechno může otec... otec... ten muž co už mi dále není otcem..." negativní myšlenky mi vůbec nepomáhají a já to moc dobře vím. On odešel a já jsem ho jen tak nechal... neměl jsem ho nechat jít...

Sotva jsem doběhl domů. Zabouchl jsem za sebou dveře.

,,Mami? Jsi doma?" no jasně že není doma ty blbče...

Napsal jsem ji zprávu že jsem doma a ať k němu nechodí. Se slzami jsem se rozešel do svého pokoje a následně k posteli do které jsem skočil a zachumlal jsem se do deky.

Nějak mi nevadí to co mi řekl, jasně že jsem z toho zaskočený ale nemůže za to. Vadí mi spíš že mi to neřekl dřív.

Snažil jsem se všechno si urovnat v hlavě, potichu jsem vzlikal do polštáře a pak jsem ucítil jak se vedle mě prohnula postel, lekl jsem se ale nic jsem nedělal, utřel jsem si slzy a až pak se podíval kdo vedle mě sedí.

Když jsem uviděl mamku okamžitě jsem ji obejmul. Ona mě začala hladit po hlavě.

,,Copak se stalo Izu?" nechtělo se mi mluvit ale řeknu jí to.

,,Mami ty jsi věděla co Todorokimu je?"

,,Ano... on ti to řekl?" pokyval jsem hlavou na souhlas.

,,A vadí ti to nějak?"

,,No... ani ne, vím že za to nemůže... ale vadí mi že mi to říká až teď..." mamka si povzdechla.

,,No bál se ti to říct, všechno mi to vysvětloval, je to moc hodný a šikovný hoch co si toho prožil už skutečně hodně... myslím že bys mu měl dát šanci..." zakyval jsem hlavou na souhlas a pevněji jsem ji obejmul.

,,A musím zítra do školy?" mamka se konečně zasmála.

,,No je pátek a já bych si to chtěl jít vyřídit s Todorokim..."

,,Dobře dobře." pustila mě z obětí a šla směrem ke dveřím.

,,Kdybys něco potřeboval budu v kuchyni."

Celý unavený jsem nad myšlenkami co všechno se dneska stalo usnul.

Takže konečně guyyys nová kapitola. Jo já vím že moje vydávání je odporné ale už je mi zas dobře takžeeee konečně normální vydávání (snad heh).
No u další kapitoly i quess
Bye :*