Další Weasley - Rok třetí [ROZEPSÁNO]

Kapitola druhá - Bratr a sestra

Chvíli před tím, než jsme vyrazili na cestu z Doupěte, jsem se zamračeným výrazem ve tváři pozorovala rozmíšku mezi mamkou a dvojčaty. Fred a George celé své léto věnovali výrobě prapodivných kouzelnických blbůstek, které sice byly pouze pro zábavu, avšak stále jsem oceňovala výjimečné a neotřelé nápady, se kterými moji bratři dokázali přijít. Kdykoliv se však nějaký jejich vtípek objevil v blízkosti mamky, celá zrudla vzteky a hubovala jim ještě dalších několik dní.

Chápala jsem jejich touhu po vlastním byznysu. Nebyla jsem jediná v rodině, na kterou dopadl stres z nedostatku finančních prostředků a věděla jsem, že Fred s Georgem si už dlouho touží vytvořit jméno. Začalo to porušováním pravidel a stejně snadno to mohlo skončit obchodem se zábavnými dobrotami a falešnými hůlkami. Podporovala jsem jejich cíl.

S mamkou to bylo ovšem obtížné a bratři to těžce nesli. Dnes tedy za pomoci svojí hůlky vytahovala z jejich kapes všechny bonbóny Jazyk jako jelito, protože je čirou náhodou nechali vypadnout v mudlovském domě, kde Potter trávil léto, a jeho tlustý bratranec na dietě jednu laskominu z vlastní vůle snědl. Byl z toho malér a dvojčata to pořádně schytala.

Fred s Georgem vyrazili na cestu bez rozloučení a nechali nás daleko za sebou, než jsme je po mámině řádném objetí zvládli dohnat. Cestovali jsme ve skutečně velkém počtu, ačkoliv nás nedoprovázeli nejstarší bratři. Bill, Charlie a Percy se na mistrovství měli v plánu přemístit. Přemýšlela jsem nad tím celé ráno. Jak složité může být pro mladého kouzelníka se přemístit, pokud je schopný dokonalého soustředění? Věděla jsem, že se tento způsob cestování učí až v šestnácti letech a ke zkoušce může jít pouze zletilý kouzelník, ovšem asistované přemisťování přeci existuje. Samozřejmě jsem rozuměla tomu, za jak nebezpečné se toto kouzlo považuje, a tak jsem nenaléhala a smířila se s dlouhou cestou k přenášedlu.

Kráčela jsem vždy pár kroků za ostatními, což se neobešlo bez uštěpačných poznámek od Percyho, které jsem uctivě přecházela bez odpovědi. Začínaly mě sice bolet nohy, ale nebyl to hlavní důvod mého odstupu. Moje oči byly zakotvené v měsíci, který nám pozorně ozařoval cestu a já přemýšlela nad následujícím výletem a snažila se vymyslet, jak si čas na mistrovství co nejvíce zlepšit. Neexistovala možnost, že bych se mohla odpojit od rodiny, taťka by to nedovolil, přesto jsem toužila objevit na místě určení někoho ze svých známých, abych mohla turnaj strávit s ním a nemít před sebou konstantně obličej slavného chlapce nebo Percyho.

Sotva jsme začali vystupovat na Kolčaví hůrku, došla mi jedna možnost, kterou jsem si nebyla ochotná připustit od chvíle, co jsem se dozvěděla novinku o našem výletu. Noha mi sjela po mokrém trávovém drnu a já třeštila oči do slábnoucí tmy, jak mi postupně docházelo, koho s největší pravděpodobností na mistrovství potkám.

Neměla jsem ovšem možnost nad tím dlouho přemýšlet, protože jsme se konečně vyšplhali na samotný vrchol kopce a nedaleko od nás se ozval neznámý hlas.

„Pojďte sem, Arthure!" zaslechli jsme všichni a pár metrů od nás si všimli dvou stínů, jak vystupují oproti blednoucímu obzoru stále pokrytém hvězdami.

Celá naše parta se vydala jejich směrem, když jsem najednou v periferním vidění postřehla jakýsi pohyb. Stále jsem byla vzdálená od ostatních, ale než jsem stačila popoběhnout nebo se za neznámou věcí otočit, zaslechla jsem veselý bojovný výkřik a ze strany po mně skočila malá brunetka s velkým úsměvem.

V hrudi se mi tím úlekem silně rozbušilo srdce, ale jinak jsem šok najevo nedala, na rozdíl od zbytku rodiny přede mnou, kteří se všichni polekaně obrátili naším směrem.