Další Weasley - Rok třetí [ROZEPSÁNO]

Kapitola pátá - Návrat

Další den ráno se pospíchalo z tábora. Taťka za pomoci kouzel sbalil oba stany a vyrazilo se na cestu. U brány jsem viděla velice zmateně vyhlížejícího mudlovského správce a mračila se nad tím, jakým traumatem si včera v noci musel on i jeho rodina projít. Nechtěla jsem na to vzpomínat.

Stáli jsme ve dlouhé frontě na přenášedla a já doufala, že moje potlučená hlava nezpůsobí při cestování nějaké problémy. Nechtěla jsem zvracet, až se vrátíme na Kolčaví hůrku.

Ještě než vyšlo na obzor slunce, dostali jsme přidělenou starou pneumatiku a přenesli se. Nikdo z nás nepromluvil jediné slovo, v tichosti jsme kráčeli jemnou mlhou směrem k Vydrníku sv. Drába, což byla vesnice, na pokraji které leželo Doupě. V dáli jsem viděla mamku, zoufale vyhlížející naše postavy.

Při velice sentimentálním vítání jsem stála opodál a pozorovala úsvit. Toužila jsem sedět na svém stromě, s knihou na klíně a Randolfem po mém boku. Nezáleželo na tom, komu hnědý výr patřil, cítila jsem spříznění a nikdo mi ho nemohl vzít.

Když si mamka všimla mojí hlavy, začala vyvádět, a jakmile jsme došli všichni do útulné voňavé kuchyně, namazala mi ránu jakousi mastičkou. Ve chvíli, kdy se podivně vonící substance dotkla bolestivého místa, pocítila jsem úlevu.

„Jizvu tam bohužel mít budeš, miláčku. Léčíme to příliš pozdě," pověděla mi mamka soucitně a pohladila mě po tváři. Usmála jsem se na ní a ujistila jí, že mi to nevadí. Jizev jsem měla dost z loňského roku. Nemluvě o těch na duši.

Jemné lesklé popáleniny na rukou, způsobené neúspěšnou záchranou hořící knihy, i bílá jizva na spánku, vytvořená růžovým trnem, byly pouhou připomínkou toho, co jsem dokázala a nedokázala. Moje nová jizva u vlasů bude ukazovat, co jsem pokazila. Každá má svůj příběh, který jsem nemohla nikomu vyprávět.

Po dostatečném ošetření jsem se odebrala do mého a sestřina pokoje, kde na mě na posteli čekaly nové věci z Příčné ulice. Všechny jsem je dohromady vzala a odložila na zem. Natáhla jsem se na známou matraci, přikryla se měkkou dekou a spokojeně si povzdechla. V noci jsem toho moc nenaspala a po celou cestu se na tenhle moment těšila. Až budu moci zavřít oči a na všechno zapomenout. Těch pár kouzelných hodin, kdy nemusím řešit nic, jen tmu za víčky a poklidné houpání mojí rozbité hlavy.

♛♖

Bylo velice náročné dostat se z postele s ukrutnou bolestí hlavy, která mě dosud pronásledovala kvůli hojení rány. Jednou večer jsem se odhodlala vyjít zpoza závěsu a posadit se k Ginny a Hermioně. Sestra mi vlasy učesala tak, aby zranění nebylo vidět a já jí byla vděčná. Zbytek času jsme s Hermionou probíraly věštění z čísel a runy, na které od loňského školního roku docházela a letos čekaly mě. Ginny jen kroutila hlavou nad tím, jak snadno se mi mluví o studiu, ale když mám mluvit o svých problémech či životě, tak utíkám.

Stále jsem byla ke kudrnaté brunetce odměřená, protože její samolibost přímo naplňovala místnost a způsobovala mi další bolest hlavy, ale hodilo se mi dozvědět pár informací a musela jsem uznat, že Hermiona je skutečně chytrá na to, že pocházela z mudlovské rodiny.

Když mi tato myšlenka proklouzla hlavou, neúmyslně se mi vybavil rozhovor v lese a události na mistrovství ve famfrpálu. Vrátil se mi smutek, na který jsem si zvykla a odporoučela se zpět za svůj závěs. Zbývaly ještě tři dny, než se mělo vyrazit do školy čar a kouzel v Bradavicích a já se chtěla ujistit, že v kufru budu mít vše, co potřebuji.

Položila jsem si zavazadlo na postel a zatočila se mi hlava, když jsem těžký předmět vytahovala zpod postele. Doufala jsem, že mě tyto stavy přejdou, až se mi rána zahojí. Měla jsem dost starostí se spánkem. Nepotřebovala jsem mít problémy i s bděním.