Další Weasley - Rok třetí [ROZEPSÁNO]

Kapitola osmnáctá - První sníh

Listopadové mlhy se během několika dní vystřídaly s mrazivými prosincovými rány a ve vzduchu začínal být cítit sníh. Přesto se vločky neobjevily až do jednoho studeného sobotního dopoledne, kdy jsem v zoufalství vyběhla na školní nádvoří, kterému vévodila kamenná fontána.

Zbývalo jen pár týdnů do vánočních prázdnin a toho dne se během snídaně objevil u zmijozelského stolu ve Velké síni Severus Snape a žádal studenty čtvrtých a vyšších ročníků, aby se po jídle uchýlily do společenské místnosti, kde s nimi bude potřebovat probrat důležité oznámení. Zvědavost mě doslova ovládla, takže kdykoliv se zrak ředitele naší koleje obrátil mým směrem, vysílala jsem k němu jedinou myšlenku: Smím tam být s nimi?

Když potom profesor odcházel ze síně, otráveně obrátil oči v sloup a neznatelně přikývl, takže jsem si toho mohla všimnout jen já. Tiše jsem se zaradovala a nemohla se dočkat, až zbytek studentů dosnídá a vydá se do sklepení. Měla jsem teorie, co by se na setkání mohlo rozebírat, protože jsem si stále pamatovala tradiční události probíhající během turnaje tří kouzelnických škol, ale nikomu jsem se o nich nezmiňovala. Těšila jsem se na ty překvapené tváře. A byla jsem šťastná, že mi teta Muriel darovala svůj slavnostní hábit a táta ho před začátkem roku připomněl.

Vyrazila jsem s Marinou a Barbarou napřed a nadšeně poskakovala po chodbách, z čehož měly mé spolubydlící nesmírnou zábavu. Ani je nenapadlo, že znám důvod nadcházející sešlosti. Marina po mně od prvního úkolu potutelně pokukovala a velice často zanášela do našich konverzací jméno světlovlasého chlapce, aby se mohla kochat mými nervózními reakcemi.

Byla pravda, že jsem od našeho náhodného doteku rukou nedokázala vzpomínku vymazat z hlavy a vytvářela mi úsměv na tváři, kdykoliv jsem si dovolila se zamyslet.

Blaise měl radost z dobré nálady, kterou jsem posledních pár dní přímo oplývala a nedělal si příliš těžkou hlavu z důvodu, protože jsem mu projevovala větší náklonnost než obvykle. To snad kdyby byla nějaká šance dostat z hlavy Draca Malfoye.

Upřímně to nezabíralo ani trochu.

Vešly jsme společně do zmijozelské společenské místnosti, kde v tuto chvíli nebylo ani živáčka. Marina s Barbarou pokračovaly dál do naší ložnice a já jim horečnatě slibovala, že si veškerá slova vyřčená na setkání zapíšu do paměti a převyprávím jim je, až bude po všem.

Posadila jsem se na kraj měkkého gauče u krbu a vytáhla svojí hůlku, abych si alespoň procvičila přivolávací kouzlo, které mi v momentálním stavu nesoustředěnosti dělalo větší obtíže, než kdybych zvládla alespoň na chvíli vyhodit Malfoye z mysli.

Podařilo se mi přivolat několik polštářů z druhého gauče naproti a levitací zase vrátit zpět na místo. Vyzkoušela jsem tedy něco složitějšího. Malé knihovny, které nám zkrášlovaly prostor společenské místnosti, jsem znala nazpaměť. Zaměřila jsem svůj cíl téměř přes celou místnost a zvolala: „Accio Spellmanův slabikář!" Malá tenká kniha se z narvané police vyklonila a následně letěla přímo na mě. Už už jsem se radovala a chtěla ji zachytit, když v tu chvíli se odsunula vchodová stěna a dovnitř nevešel nikdo jiný než Draco Malfoy.

Kniha zmizela, tedy alespoň pro mé oči, vzápětí totiž narazila do mého vyjeveného obličeje. Tvář mi zčervenala studem a rukou jsem si otírala bolavé místo na nose, kde slabikář tvrdě přistál. Dracovi se tak tak dařilo se nesmát.

Se světlovlasým chlapcem vešlo spoustu dalších studentů a já se pokoušela tvářit, jako by k žádnému incidentu nedošlo a byla nakonec ráda, že měl pouze jediného svědka. Akorát toho nejhoršího, ale snažila jsem se na to nemyslet. Draco se samozřejmě postavil za mě a lokty se zapřel o tu část opěradla, na kterém jsem měla hlavu i záda.