Další Weasley - Rok třetí [ROZEPSÁNO]

Kapitola třináctá - Odznaky

Ráno jsem se probudila časně a téměř okamžitě mě rozbolela hlava. Trvalo mi dlouho, než jsem se odhodlala vylézt z postele, ale nakonec mě vyhnal hlasitě protestující žaludek. Přichystala jsem se s jedním okem zavřeným, a kdyby mě Barbara nezastavila, odešla bych na snídani v obráceném svetru.

Zadívala jsem se na spolubydlící pátravým pohledem a zjistila, že z ní necítím vůbec nic. Pokusila jsem se ten vtíravý pocit prázdnoty ignorovat, ale když jsem vešla do Velké síně, kde sedělo nezvykle málo studentů, nepochytila jsem ani emoce žádného z nich. Hlavou mi škubala nepříjemná bolest a zároveň jsem cítila, jak se mi na povrch dere silná vlna zklamání. Včera večer jsem si byla jistá svým počínajícím uměním nitrozpytu. Dnes jsem však necítila nic než vlastní bolest ve spáncích.

Toužila jsem se v rychlosti nasnídat a vyrazit za profesorem Snapem, abych od něj získala informace o vlastním stavu, ovšem když jsem na druhém konci místnosti zahlédla výraz svého bratra Rona, rozhodla jsem se zůstat a pokusit se s ním promluvit. Oči měl unaveně přivřené a s ústy zkroucenými do mrzutého úšklebku hleděl do plného talíře lívanečků před sebou a nepřítomně do nich dloubal vidličkou.

Marina posedávala vedle mě a tiše mi něco vyprávěla, ovšem dávat pozor se mi dnes nedařilo, proto jsem se jí po chvíli omluvila a vydala se přes Velkou síň k nebelvírskému stolu, což byl velice odvážný čin, vzhledem k tomu, kolik ošklivých věcí si o mně studenti z koleje mé rodiny mysleli ještě minulý rok. Zdálo se však, že dnes mi nikdo nevěnuje pozornost, a když jsem hlavou kývla na svoje dvojče Ginny, s úsměvem mi pozdrav vrátila.

Posadila jsem se naproti Ronovi, který na mě notnou chvíli zíral, než mu došlo, že jsem se skutečně opovážila posadit k jejich stolu. Během minuty se vzpamatoval a na tváři se mu objevil uličnický úsměv.

"Ty máš odvahu, ti povím," podotkl a do očí se mu postupně vracel život. Natáhla jsem se přes stůl a pokusila se mu ukrást vrchní lívanec, ovšem stažené obočí na bratrově tváři mě přimělo rychle ruku stáhnout. Moc dobře jsem věděla, že krást Ronovi jídlo byl v naší rodině smrtelný hřích, ale vždy mě bavilo ho pokoušet.

"A ty zas vůbec nejíš, tak mi dej jeden lívanec," zamručela jsem naoko uraženě, ale neudržela vážný výraz příliš dlouho, když si Ron začal majetnicky schovávat talíř pod hábit.

"Už jsem dostal hlad," namítl a vrchní lívanec si doslova nacpal do pusy.

Znechuceně jsem se zašklebila a bratra tím rozesmála, až mu z úst vypadaly drobné nerozžvýkané kousky jídla. "Když pominu fakt, že jsi čuně... jak se máš?" nadhodila jsem nevinně a zpozorovala tu okamžitou změnu nálady v bratrově tváři.

"Ani se neptej," mávl Ron rukou a pokoušel se působit lhostejně, což se mu vůbec nedařilo.

"Ptám se a očekávám odpověď, Rone. Viděla jsem, jak ses včera večer tvářil," nenechala jsem se odbít a odhodlaně si založila ruce na hrudi.

"Nechci to řešit, Frankie," trval si na svém bratr a lívance ho nyní zajímaly až příliš.

"Vím, že to mezi námi v poslední době nebylo úplně ideální, ale vždycky jsem tě přeci vyslechla a nehodlám teď ignorovat, že se trápíš," přesvědčovala jsem ho a nasadila nelítostný výraz.

"Hele, ty ho ale nemáš ráda, a já nechci působit, jako bych se spolčoval s nepřítelem," namítal Ron a já se snažila na sobě nedat najevo, jak mě jeho slova zasáhla a vytěsnila poznámku o nepříteli okamžitě z hlavy.