Další Weasley - Rok třetí [ROZEPSÁNO]

Kapitola devatenáctá - Pozvání

Celý následující týden působil zamlženě. Po nezapomenutelném fiasku na nádvoří se mi podařilo zmizet na zbytek dne do knihovny, kde mě naštěstí nikdo nepřišel hledat. Dodělávala jsem poslední úkoly, které nám učitelé zadali před vánočními prázdninami a v oddělení omezeného přístupu objevila knihu o alchymii, která sice byla velice zašlá a špatně čitelná, přesto dokázala záhadným způsobem vyhnat z hlavy vzpomínky na první vločky, které nám padaly do tváří, než jsem tak ostudně utekla.

Ve společenské místnosti jsem raději pozorovala vlastní nohy, než abych se rozhlížela kolem a náhodně spatřila zkoumavé šedivé oči sledující každý můj pohyb. Ale cítila jsem je. Věděla jsem, že nad tím krátkým kouzelným momentem nepřestal přemýšlet. Stejně jako jsem to nedokázala já.

Během vyučování se mi dařilo získávat body a skvělé hodnocení, protože moje hlava odmítala soustředit se na cokoliv jiného, než byla probíraná látka. Na chodbách jsem potom nespouštěla knihu z ruky a promlouvala akorát se svými spolubydlícími, které zjevně tušily, že se něco stalo, ale taktně to se mnou neřešily.

Ukázkově jsem se světlovlasému chlapci zvládla vyhýbat i při jídle ve Velké síni. Dokázala jsem poznat, kdy tam je a kdy je bezpečné ten prostor obývat. Nějak jsem vždy intuitivně věděla, kde se nacházel.

Ve škole také probíhal naprostý zmatek ohledně nadcházejícího plesu, se kterým jsem si náhle přestala dělat starosti. Možná by bylo lepší, kdyby mě Blaise nikam nepozval a já nemusela čelit všemu, co to obnášelo.

Všude pobíhaly dívky s úsměvem na tváři a rudé v obličejích, jakmile kolem nich prošel nějaký chlapec. Několikrát jsem byla svědkem Harryho Pottera odmítající každou nadějeplnou slečnu, která se odvážila pozvat na vánoční tanec zrovna slavného chlapce.

Jen jsem nad tím kroutila očima. Jednoho chladného odpoledne jsem se ovšem ocitla při obzvlášť nepříjemné situaci zahrnující mého bratra Rona a okouzlující vílí dámu z Francie – šampionku turnaje tří kouzelníků Fleur Delacour.

Blonďatá dívka se zrovna vybavovala se Cedricem a já nedaleko od nich postávala s partou mrzimorských studentů, která zahrnovala Clementine, Haley, Ethana, ale i Vivian, která studovala ve stejném ročníku jako já, a zrovna si nelichotivě stěžovala na Harryho Pottera, kterého se odvážila před pár dny pozvat na ples.

Hlas mrzimorské dívky mi začínal lézt na nervy, a ačkoliv jsem nikdy neodmítla urážení chlapce s jizvou, mysl mi začala bloudit kolem. Pozorovala jsem Clementine, které se pod očima začínaly objevovat viditelné tmavé kruhy a viděla jsem, jak nervózně těká pohledem k Cedrikovi, svému bratrovi.

„Máš o něj starost, viď?" nadhodila jsem tiše jejím směrem a vyrušila ji z vlastních myšlenek. Ofinu měla ledabyle sčesanou na strany a celkově působila neskutečně vystresovaně.

„Toho draka zvládl jen tak tak," šeptla se strachem.

„To vím, ale-" Náhle mě však uprostřed věty přerušil hlas, který znám už dlouhých třináct let.

„Fleur, nešla bys se mnou na ples?!" zvolal můj bratr Ron směrem ke krásné blondýnce, naprosto vyvedené z míry. Veškeré rozhovory kolem nás ustaly a pozornost se zaměřila na nečekaný povyk uprostřed davů.

Snažila jsem se nevyprsknout smíchy, ale to už vyděšený Ron vyběhl pryč z místnosti a uháněl, co mu nohy stačily. Fleur se jen podivně zadívala kolem a pokračovala v předchozím hovoru, jako by se vůbec nic nestalo. Já na to ovšem nezapomněla.