Další Weasley - Rok třetí [ROZEPSÁNO]

Kapitola jedenáctá - Prořeknutí

Usadila jsem se u zmijozelského stolu vedle Mariny a překvapeně sebou cukla, když se Draco Malfoy posadil přímo vedle mě, nechal mezi námi však dostatečné místo pro dalšího studenta. Naproti nám se posadili Crabbe s Goylem a vysloužili si tím naštvaný výraz od Pansy Parkinsonové, která se chtěla posadit naproti svému oblíbenému chlapci. Když si všimla volného místa, které zůstalo mezi mnou a Dracem, rozzářily se jí oči. Sotva ovšem stihla udělat krok, na mém a Malfoyově rameni se objevily mohutné ruce.

„Držíte mi místo?" rozesmál se vysoký blonďatý chlapec a svoje dlouhé nohy nacpal pod stůl mezi nás. Musela jsem zaklánět hlavu, abych viděla do jeho krásné tváře a až příliš pozdě jsem si uvědomila, že na něj bez jakékoliv zdrženlivosti zírám s vykulenýma očima. Zachytila jsem Dracův pohled, který se s pobaveným výrazem vykláněl přes vysokého chlapce a sledoval obdiv v mých očích.

„Sice neměla v plánu ti ho držet, ale zdá se, že je spokojená," zamumlal s přimhouřenýma očima Malfoy, ale jeho tvář byla uvolněná, dokonce na ní hrál lehký úsměv. Já na druhou stranu po jeho prohlášení zrudla až ke kořínkům vlasů. Marina vedle mě vyprskla smíchy a polila si hábit bezinkovou šťávou.

Starší chlapec obrátil svojí tvář ke mně a s uličnickým úsměvem si mě prohlédl. „A kdopak je tato malinká slečna?"

Sebevědomě jsem si odkašlala a natáhla k němu ruku, abych skryla svoje předchozí rozpaky. „Frankie. Moc mě těší!" představila jsem se a uvědomila si, jak hloupě a vysoko zní můj hlas. Marina se vedle mě otřásala smíchy.

Chlapec vzal mojí nabídnutou dlaň do své, ve které se moje ruka okamžitě ztratila, protože jeho byla dvakrát větší. „Tak tohle je Frankie, hmm..." odpověděl příjemným hlubokým hlasem a odmlčel se. Z mojí tváře na chvíli zmizel úsměv. Odtrhla jsem pohled od krásného obličeje před sebou a zahleděla se na Draca, který se pokoušel nedat na sobě znát, jak ho kamarádova slova rozhodila a znejistila. Zmateně jsem naklonila hlavu ke straně, ale nechtěla jsem se vyptávat na něco, co by mohlo vytvořit konflikty s ostatními, kteří kolem nás seděli.

Vrátila jsem se očima ke chlapci vedle sebe a ani se nemusela snažit usmívat. „Já o tobě nikdy neslyšela," pověděla jsem mu upřímně a sledovala, jak se mu ústa roztahují v dalším odzbrojujícím úsměvu, ze kterého by se mi dozajista podlomily kolena, kdybych nebyla bezpečně usazená.

„Mé jméno je Nikolaj Todorov, rád tě poznávám," zašeptal tiše a mou ruku, kterou měl stále ve své, zvedl ke svým rtům, aby mohl na klouby mé dlaně vtisknout lehký polibek, zatímco zůstával svýma medovýma očima zabořený v mých. Poprvé jsem v jeho slovech zaslechla neznámý přízvuk, který jeho hlasu a osobnosti ještě dodal na kouzlu.

„Páni..." zaslechla jsem za sebou dvojitě a byla si jistá, že Marina s Barbarou celou naší výměnu zdvořilostí pozorují. Nikolaj pustil mojí ruku a ještě chvíli si mě zvědavě prohlížel, když se za jeho zády ozval ošklivý kašel.

„Viktore, nevypadáš moc dobře," slyšela jsem Dracův hlas, který vůbec nezněl starostlivě, přesto se přes Blaise, sedícího vedle něj, naklonil k dalšímu kruvalskému studentovi, aby ho pozdravil. Když mi došlo, ke komu vlastně mluvil, vykulila jsem oči. Viktor Krum, bulharský chytač, kterému se na mistrovství podařilo chytit zlatonku a prohrát.

Mrskla jsem pohledem k nebelvírskému stolu na druhém konci místnosti a všimla si závistivého pohledu svého bratra Rona, který famfrpálového hráče pozoroval. Nezabránila jsem posměšnému úšklebku, který se mi na tváři objevil a když se Ron na malou chvíli zadíval mým směrem, uraženě se zamračil a já se rozesmála.