Další Weasley - Rok třetí [ROZEPSÁNO]

Kapitola první - Nechtěné myšlenky

Stejně jako předchozí léta, i tentokrát jsem sledovala východ slunce každičký den. Brzy ráno jsem se potichu vykradla z domu a ušla těch pár kroků ke svému oblíbenému stromu v nedalekém lesíku. Posadila jsem se na nízkou větev a nechala na sebe dopadat první sluneční paprsky dne, které mi záhadným způsobem vždy zvedly náladu.

V ten jeden konkrétní den mou rutinu však něco pozměnilo. Seděla jsem na tvrdém povrchu a halila se do velkého svetru, který byl už natolik vytahaný, že se mezi lidi nedal nosit. Pozorovala jsem překrásně magický úsvit a přemýšlela nad uplynulými dny, které ubíhaly tak rychle a zároveň natolik pomalu, až jsem se začínala modlit, aby léto zmizelo stejně rychle jako se objevilo.

Na bledě modrém obzoru se objevila přibližující se tmavá skvrna. Věděla jsem, že nemůže být skutečný. Nebylo to možné. A pak najednou tu byl. Velký nádherně zbarvený hnědý výr přistál na mém koleni a radostně houkal na přivítanou. Do očí mi vhrkly slzy, když jsem na jeho útlé nožce objevila malinký kus pergamenu s pouhými dvěma slovy. Všechno nejlepší.

♛♖

Ještě několik dalších dní jsem veškeré špatné události přecházela s lehčí hlavou. Na ničem nezáleželo a já si víc než cokoliv přála, aby nastal poslední srpnový den a já se mohla zabalit a vyrazit do školy čar a kouzel v Bradavicích, kam jsem se letos chystala již potřetí.

Moje myšlenky se neobešly bez občasných panických záchvatů, které doprovázelo pochybování o mé vlastní osobě a pocitech. Nikomu z rodiny jsem se o vzkazu, který jsem si pečlivě uložila do pouzdra od hůlky, nemohla za žádnou cenu zmínit. Krátké přání se na první pohled mohlo jevit absolutně nevinně, ale pravda byla mnohem horší. Nepřátelé si obvykle k narozeninám negratulují a to jsem si uvědomovala až příliš živě.

Noci jsem trávila s dokořán otevřenýma očima a přemýšlela nad důsledky svého chování. Neexistovala šance, abych někomu snad přiznala, nad čím v posledních dnech nepřestávám uvažovat. Sama sobě jsem se nedokázala podívat do očí. Věděla jsem, jak nešťastně všechno může dopadnout, ale mojí nepoučitelnou mysl to nezastavilo. Odbíhala jsem ke knihám častěji než bylo obvyklé, abych alespoň na pár chvil přestala myslet na šedivé hlubiny očí, které mě v duchu pronásledovaly.

Jednoho pozdního odpoledne jsem vysedávala v obývacím pokoji zalitém zlatavým sluncem a byla zabořená v omšelé učebnici starověkých run, kterou jsem objevila ve své knižní sbírce ponechané po mých nejstarších bratrech. V kuchyni obědvala většina osazenstva našeho domu. Ozývaly se zvuky příborů, žvýkání vonícího jídla a občasný smích, které mi zdaleka nedělaly hlasitou kulisu. Vzápětí ale přišlo něco docela odlišného, při čem jsem v klidu zůstat nedokázala.

Z vedlejší místnosti se začal ozývat takový povyk, až jsem nebyla schopná rozeznat jednotlivá slova. Hlas mého bratra Charlieho jsem ale přeslechnout nemohla.

„Frankie!" zvolal nadšeně, když jsem se objevila v průchodu do kuchyně a já mu s velkým úsměvem na tváři vběhla do připravené náruče. Celá rodina se radovala nad náhlou návštěvou druhého nejstaršího syna v rodině Weasleyových. Naposledy jsme se s ním všichni viděli o Vánocích.

„Co tady děláš, drahoušku?" dotázala se mamka se slzami v očích a plácala mého bratra po urostlých zádech. Všimla jsem si na jeho odhalené paži velké jizvy po spálenině a připomínala si, abych se potom zeptala, jak k ní přišel. Charlie žil v Rumunsku a pracoval tam v dračí rezervaci, takže tyhle úrazy měly snadné vysvětlení, přesto jsem se příliš neradovala nad tím, do jakého nebezpečí se kdykoliv mohl dostat. Jeho lásku k drakům to ovšem předčit nedokázalo.