Další Weasley - Rok třetí [ROZEPSÁNO]

Kapitola patnáctá - Ve sklepení

Sobotní dopoledne jsem strávila v knihovně, kde jsem upřímně pobývala ze dvou různých důvodů. Blaise byl od rána nepřirozeně otravný a roztěkaný, a já nebyla schopná ho vystát déle jak půl hodiny při snídani. Z neznámého důvodu se rozhodl nenosit Dracův odznak, což mě nedělalo jediný problém, ačkoliv jsem stále odmítala zelenou variantu. Draco byl kvůli tomu pochopitelně rozzlobený, protože toužil po tom, aby jeho výtvor nosil každý ve Zmijozelu a stejně jako já nechápal, proč je Blaise proti. U snídaně se proto strhla hádka, na kterou jsem neměla nervy.

Od včerejšího večera jsem oplývala skvělou náladou a Marina s jistotou prohlašovala, že za smíření mezi mnou a učitelem lektvarů se zasloužila ona. O rozhovoru s panem Ollivanderem jsem se jí raději nezmínila.

Dalším důvodem návštěvy knihovny byl samozřejmě školní trest, který mě později večer čekal u Snapea v kabinetě, a na který jsem se chtěla náležitě připravit, protože byl teoreticky prvním skutečným trestem od začátku mé školní docházky. Celá moje příprava musela vypadat přesvědčivě, aby Ronovi či Harrymu nedošlo, že se ve skutečnosti jednalo pouze o dodatečnou výuku.

Knihovna kupodivu neobsahovala příliš svazků na téma nitrozpytu či nitrobrany, což pravděpodobně způsobila paranoia učitelů vyvolaná studenty, kteří by si navzájem chtěli lézt do hlav i přesto, že použití je v kouzelnické společnosti zakázané. I tak se mi podařilo nasbírat dva poměrně obsáhlé svazky z běžně přístupného oddělení a také čtyři z toho nepřístupného, do kterého jsem se dostala jen díky pověření od profesora Snapea, který mi zařídil souhlas už ve druhém ročníku.

S taškou a náručím nacpaným knihami jsem se hodinu před obědem vydala do zmijozelské společenské místnosti, abych nepříliš lehkou literaturu odložila do ložnice, než přijde čas trestu.

Sotva jsem se ocitla uvnitř sklepního prostoru obehnaného jezerem za skly, obklopil mě hlasitý rámus a smích. Kolem krbu se shromáždila nemalá skupinka studentů všech ročníků a někdo nahlas předčítal z novin. Ten někdo byl samozřejmě Draco Malfoy, vyhřívající se jako had na slunci pozornosti, které se mu už tak dostávalo příliš.

Doufala jsem, že si mě v té vřavě nevšimne, ale neušla jsem ani deset kroků, když se jeho zrak zvedl od textu před ním. Nedokázala jsem pochopit, jak mě tak snadno dokáže zaregistrovat a vyhledat. Naše oči se střetly jen na malý okamžik, než se vrátil k předčítání doprovázen neutuchajícím veselím kolem.

Na cestě jsem Draca i nadále provázela pohledem, když se přede mě postavil Blaise.

„Ahoj, krásko, nemám ti s tím pomoct?" nabídl se hned a šarmantním úsměvem mě na chvíli vyvedl z míry.

„Do ložnice mi s nimi stejně nepomůžeš, Blaisi," pokrčila jsem rameny a shovívavě se na něj usmála zpět.

„Taková škoda," povzdechl si a potom se zadíval na knihy, které jsem tak tak udržela. „K čemu to všechno?"

„Dnes si odpykávám trest," oznámila jsem mu prostě.

„Ty a trest? U koho? Snad ti Moody nedává příliš zabrat," zasmál se. „Ačkoliv Tracey říkala, že..." zarazil se a nervózně si odkašlal.

„Slyšela jsem, že spolu teď trávíte dost času," zajímala jsem se a zkoumavě přimhouřila oči nad jeho podivným chováním.

„Hloupost, jen občas pokecáme o škole," přiznal neochotně a začal se rozhlížet kolem. Rozhodla jsem se ho dál nerozrušovat a raději se vrátila k předchozímu tématu.