Další Weasley - Rok třetí [ROZEPSÁNO]

Kapitola sedmnáctá - Bratr a draci

Postávaly jsme s Marinou před naší koupelnou a frustrovaně podupávaly nohama.

„Co ti tak trvá, Barbaro?" zvolala jsem nedočkavě přes zavřené dveře a začínala se skutečně obávat toho, že na tribuny dorazíme jako poslední. Do začátku prvního úkolu sice zbývalo ještě spoustu času, ale neměla jsem ráda, když se někam spěchalo. V tu chvíli se však tmavovláska objevila a rozpustile se na nás culila. Měla na sobě dlouhou tmavě modrou sukni a kašmírový béžový svetr. Moc jí to slušelo.

„Bude tam přece Nick, musím vypadat k světu," oznámila nám s pokrčením ramen, nad čím Marina jen zakroutila očima. Barbara se na mě pak vážně otočila. „Proč ty nejsi lépe oblečená?" zeptala se a sjela mě očima od hlavy až k patě. Prudce jsem nasála vzduch skrz zatnuté zuby a uraženě na ní vykulila oči.

„Dovol!" zavrčela jsem a pokoušela se tvářit nasupeně, ačkoliv mi cukaly koutky rtů. Marina se rozesmála.

„No, bude tam přeci i Nikolaj," vysvětlila a rozhodila rukama, jako by to byl ten nejjednodušší důvod na světě.

„Na tom mi ale vůbec nezáleží," opáčila jsem nakvašeně a sledovala, jak si obě vyměňují významný pohled. „Hele, vy dvě. Nechte si to na jindy," okřikla jsem je a naposledy se na sebe pro jistotu podívala do zrcadla. Nevypadala jsem vyloženě špatně, ale pravděpodobně jsem se mohla trochu víc upravit. Na to už ovšem nezbýval čas. Vytahaný svetr a rozcuchané vlasy ještě nikomu neškodily.

Ve zmijozelské společenské místnosti se objevilo posledních několik studentů, kteří po zkráceném vyučování ještě odběhli do svých pokojů, jinak bylo ovšem relativně prázdno.

„Ahoj, krásko," zamumlal mi najednou u ucha jemný hlas a já se otočila k usměvavému obličeji Blaise Zabiniho. Všimla jsem si, jak si mě s krátkým zamračením prohlédl, ale snažil se to zamaskovat rychlým objetím a já se pokoušela to ignorovat. Nemohla jsem vypadat tak hrozně. „Vyrazíme?" zeptal se chlapec a nabídl mi svou ruku. Nervózně jsem pohlédla na čekající spolubydlící a znovu na svého přítele a jeho připravenou dlaň.

„Ne, běžte napřed. Něco jsem si zapomněla," vrtěla jsem hlavou a pozpátku se vracela do dívčího křídla. Všimla jsem si, jak se Barbara potutelně usmívá a rty naznačuje slova „hodná holka". Vyplázla jsem na ní jazyk a zmizela v chodbě směřující k naší ložnici.

Nechtěla jsem nijak zdržovat, takže vlasy jsem smotala do postranního drdolu a nechala si jeden pramínek volně padat podél obličeje. Oblékla jsem si úzké kalhoty, svetr se sovou a konečně byla spokojená, takže jsem vyběhla zpět do společenské místnosti, která už byla prázdná. Alespoň se tak zdálo na první pohled.

„Předtím ses mi líbila taky," ozvalo se z gauče, kde pohodlně opřený seděl Draco Malfoy a uličnicky se usmíval.

„Byl jsi tady?" zeptala jsem se překvapeně a pokoušela se ignorovat svíravý pocit v žaludku.

„Když se na tebe Zabini podíval, jako bys mu za to nestála? Ano," odpověděl prostě a zvedl se ze své pozice.

„Tak se nepodíval," namítla jsem rychle a zamračila se.

„Když myslíš," pokrčil rameny a potom mi nabídl rámě. Hleděla jsem na něj se zvednutým obočím a odmítala se přiblížit. Draco si povzdechl a ruku spustil podél těla. Pomalými kroky došel až ke mně. „Nezáleží na tom, co děláme, pokud jsme sami, Frankie," zašeptal a lišácky zamrkal jedním okem. Zachvěl se mi dech a pokoušela jsem se ze všech sil nasadit odměřený výraz.