Další Weasley - Rok třetí [ROZEPSÁNO]

Kapitola devátá - Následky

Když páteční vyučování konečně skončilo, ještě stále jsem v ústech pociťovala podivnou pachuť nedůvěry, které jsem se od první hodiny nedokázala zbavit. Kráčela jsem s Barbarou po boku do Velké síně a mračila se na všechny okolo. Zahlédla jsem, jak ke mně běží Haley s Ethanem a pokusila se změnit svůj výraz, když najednou zpoza rohu vyšel profesor Moody a svojí klapavou holí rozechvíval strach do každé částečky mého bytí. Něco je špatně.

„Weasleyová, na slovíčko!" zvolal a já jen ztěžka polkla, zatímco se na Barbařině tváři objevil starostlivý výraz. To už k nám doběhli i mrzimorští spolužáci, ale jen sledovaly mojí vystrašenou tvář, jak se s posledním výdechem otáčí k děsivému učiteli.

„Přejete si, profesore?" zeptala jsem se, když jsem se ocitla v jeho blízkosti.

„Nepřeji si nic jiného, než abych vám z hlavy vyhnal všechny ty představy, které o mně máte. Pojďte za mnou a hned," zašklebil se prohnaně a kulhavým krokem vyrazil po schodech do prvního patra a pokračoval chodbou dál, dokud jsme nenarazili na velký kamenný chrlič, který označoval vstup do ředitelovy pracovny.

Mám malér, pomyslela jsem si okamžitě a pokoušela se uklidnit zběsilé myšlenky, které se mi nahrnuly do mé hlavy. Přehnala jsem to, ozývalo se mi v hlavě a ze všech sil jsem se snažila zachovat klidnou a vyrovnanou tvář.

Jakmile jsme se však ocitli před masivními dubovými dveřmi a Moody se chystal zaklepat svou holí na jejich povrch, roztřásly se mi ruce. Jestli se tohle dozví moje rodiče, budu mít problém, zazněla poslední myšlenka, než se velké dveře otevřely a naskytl se mi pohled na nádherně zdobenou kruhovitou místnost plnou zajímavých obrazů a užitečných předmětů. Pošuk vešel dovnitř, ale já nebyla schopná odtrhnout oči od té krásy.

„Moody, nemám čas na nějaké vaše -" zaslechla jsem známý hlas a strčila hlavu dovnitř. Severus Snape postával u obrovitého stolu, za kterým s klidným výrazem seděl Albus Brumbál a pozornýma očima mě sledoval. Profesor s tmavými vlasy zmateně zíral na mojí přítomnost a zarazil se uprostřed věty. „Co provedla?" zeptal se prostě a já zakroutila očima. Jeho pohled už ale směřoval k Moodymu.

„Jen jsem chtěl, abyste byl přítomen, jak vaší pilné studentce dokazuji, že se nemusí pokoušet mě vyřadit z funkce a učební osnovu mám schválenou samotným ředitelem školy," nadhodil Pošuk lhostejně a obrátil se na mě zrovna ve chvíli, kdy jsem se nadechovala k obraně. Přimhouřil oči a já sklapla.

„Jsem si jistý, že měla ke svému chování vlastní důvody, Pošuku," zavrčel Snape a udělal krok směrem ke mně, aniž by odtrhl pohled od zničeného obličeje kulhavého profesora.

„To samozřejmě měla, docela by mě zajímalo, kde k takovým informacím došla, kvůli tomu tady ale nejsem," ušklíbl se Moody, ale než stačil pokračovat, od masivního dřevěného stolu se ozval hlas, který rezonoval celou mou duší i tělem.

„Věřím, že k tomu máme každý své, ovšem rád bych si vyslechl pohled mladé Francine," promluvil Brumbál a shovívavě se na mě usmál. Nervózně jsem těkala očima k profesoru Snapeovi, který nenápadně přikývl, aby mi dodal odvahu.

„Děkuji, pane řediteli," spustila jsem a odhodlaně se nadechla. „Jsem si vědoma toho, že při rozhovoru s Alastorem Moodym jsem mohla použít méně drzý tón, ovšem stále si trvám na svém, že v učebních osnovách čtvrtého ročníku by se neměly objevit věci jako jsou kletby, které se nepromíjí," na chvíli jsem se odmlčela, abych se s nasupeným výrazem podívala Moodymu do očí, a vzápětí pokračovala, „a ráda bych věděla, z jakého důvodu to bylo povoleno v tento školní rok, pane řediteli." Všimla jsem si, jak Snape lehce pozvedl hlavu a otočil se stejným směrem jako já.