Další Weasley - Rok třetí [ROZEPSÁNO]

Kapitola sedmá - Zvířátko

První den začal poklidnou snídaní, na které jsme se s Marinou a Barbarou ocitly mezi prvními. Naše třetí spolubydlící, Tracey Daviesová, dorazila teprve se skupinkou čtvrťáků, které zahrnovala Daphne Greengrassová a Pansy. Na všechny se zatvářila natolik povýšeně, že jsme s Marinou jen pobaveně zakroutily hlavami.

Když po několika minutách dorazil i Draco se svými kumpány, rázem se moje tělo vydalo poněkud neklidnou cestou a rozhodlo se, že bude nemotorné. Vysypala jsem cereálie, což se neobešlo bez pošklebků od dívek ze čtvrtého ročníku. Když se však jejich talíře bez zjevné příčiny obrátily vzhůru nohama, udiveně se snažily uklidit zaneřáděnou plochu před sebou. Některým se na oblečení udělaly skvrny od marmelády, takže musely odběhnout zpět do ložnic, aby se převlékly.

Pod stolem jsme si s Marinou ťukly pěstmi a samolibě se ušklíbaly. Blaise nás tmavýma přimhouřenýma očima pobaveně sledoval, takže jsem se na něj nevinně usmála.

Na celou Síň se snesl obvyklý houf poštovních sov a já se zaradovala, když se Dracovi na rameno posadil Randolf. Pustil mu na stůl balíček, a potom přelétl ke mně. Hladila jsem hnědého výra po načepýřené hlavě a nechala ho zobat rozsypané cereálie. Draco mě zamračeně pozoroval, ale nijak to nekomentoval, a jal se rozbalovat svojí poštu. Užívala jsem si výrovu společnost a dál spokojeně snídala. Nijak už mě nezatěžovaly pohledy ostatních.

U našeho stolu se objevil zmijozelský primus a začal rozdávat rozvrhy hodin každému studentovi. Podivila jsem se tomu, že profesor Snape neseděl u čestného stolu. Když mi však chlapec ze sedmého ročníku podal kus papíru, zjistila jsem, že v úterý začínáme dvouhodinovkou z lektvarů a rázem jsem měla ještě o něco lepší náladu. Naposledy jsem pohladila hnědou sovu po hlavě, dala jí lehký polibek na zobák a vstala od stolu.

„Kam jdeš?" zeptala se Barbara zvědavě a nabídla ze své dlaně Randolfovi kousek klobásky.

„Něco vyřídit," odpověděla jsem neurčitě a nedbala zmatených výrazů několika studentů kolem. Barbara jen pokrčila rameny a Marina se na mě shovívavě usmála. Věděly, že když o něčem nechci mluvit, nemá cenu mě nutit. Byla jsem za takové kamarádky vděčná.

Na prahu Velké síně jsem se však srazila s Jimmym, kterého bylo mnohem obtížnější se zbavit. Nakonec jsem však utekla a zamířila přímo do sklepení. Než jsem zaklepala na kabinet Severuse Snapea, zaslechla jsem zevnitř rozrušené hlasy. Rozhodla jsem se být pro tentokrát čestná a neposlouchat za dveřmi, a tak jsem ihned zaťukala na masivní dřevo. Rozhovor utichl a přede mnou se objevila vysoká postava v černém hábitu.

„Slečno Weasleyová... přejete si?" zeptal se profesor Snape a v jeho očích jsem zahlédla úlevu a jisté potěšení nad mojí přítomností, ačkoliv zněl jeho hlas lhostejně. Důvod jeho skrytých emocí se mi objevil před očima během krátké chvíle.

„Tady jsem skončil, Snape. Uvidíme se," promluvil zhrublý hlas profesora Moodyho, který se černovlasému muži objevil za zády, jak opouštěl jeho kabinet. Zamračila jsem se a kmitala očima z jednoho na druhého. Profesor Snape na chvíli pozvedl obočí a obrátil oči v sloup, aby vysvětlil, že s touto návštěvou tak docela nesouhlasil.

Když Moody procházel kolem, změřil si mě od hlavy k patě a svým kouzelnickým okem na chvíli zůstal zakotvený na mé brašně. Byla jsem si jistá, že tam nemůže objevit nic podezřelého. Uctivě jsem mu pokývala hlavou a jemně se pousmála. Dělalo mi však velký problém zachovat chladný výraz, když se mi jeho oči zašpendlily do mých. Projela mnou vlna mrazivého očekávání a neměla jsem tak docela tušení, co to znamenalo. To už však se svojí holí odkráčel sklepením pryč a já zjistila, že zadržuji dech, když jsem silně vydechla.