My Little Prince L.S.

Mind Over Matter

Harry POV:

Byli jsme zase zavření na hotelovém pokoji. Nikdo z nás už se ani nesnažil vzdorovat. Bylo by to stejně marné. Management nás tu držel jako vězně a i tak jsme se cítili. Otroky vlastní práce v nekonečným koloběhu opakovaném stále dokola. Nic jiného už jsme ani neznali.

Žili jsme nás sen, to ano. Ale na tuhle část nás nikdy nikdo nepřipravil.

Snažil jsem se něco napsat, ale v místnosti pořád někdo mluvil. Místo toho abych se tedy soustředil na slova na papíře před sebou, pozoroval jsem kluky. Nikdy jsem si nemohl přát lepší společnost. Svoji specifičností jsme se lišili, ale o to tím jsme byli zajímavější, když jsme byli spolu. Procházeli jsme si tím samým, i když to každý prožíval trochu jinak.

Niall, vždy usměvavý a veselý kluk. Teď už nebyl.

Byl smutný. Byl unavený z toho všeho jako my všichni. Uměl se jen velice dobře přetvařovat, když tvrdil, že to není tak hrozné. I když se usmíval jeho oči zůstávali stejné. Skleslé. Nad vším až moc přemýšlel a bál se udělat první krok. Byl si vždycky tak nejistý, ale ať vkročil kamkoliv vrátil se s úspěchem.

Tenhle kluk z Mullingaru už nebyl stejný. Vyrostl, byl z něho muž se srdcem na pravém místě. Věděl, kdy co udělat, jak se zachovat, věděl jak být prostě Niall. Znal jsem ho tak dobře, že už jsem věděl jak v něm číst.

Byl sám.

Minimálně se tak cítil. Žádný jeho vztah netrval déle než rok, i když se tak snažil. Upřímně si myslím, že nikdy nebyla chyba v něm. Jen prostě neměl příliš štěstí narazit na tu pravou. Nikdy neměl vztah zrovna zdravý a funkční. Ne takový, který by ho udělal šťastným. Doufal jsem, že někdy v budoucnu, až tohle všechno bude za námi, si najde úžasnou přítelkyni, kterou si jednou vezme a budou mít spolu děti. Které jsem si přál vidět vyrůstat v milující rodině. Věděl jsem, že Niall bude úžasný táta a myslím, že mi s Louim bychom byli docela obstojní strejdové. To jsem si opravdu přál. Vidět vyrůstat děti svých přátel - své rodiny a stárnout společně s nimi. Tuhle představu mi nikdo nemohl vzít a já jen doufal, že se jednou vyplní. Nic jiného si Niall nezasloužil.

Liam, mohl jsem s jistotou říct, že to z nás nesl nejhůře. Už od začátku skupiny to byl on, kdo se o ní staral. Kdo se staral o nás a teď sledoval jak se všechno bortí. Jak už nejsme těmi, kým jsme bývali. Jak jsme byli vysílení a jen s žalostnými pokusy jsme se snažili udržet vše při starým. Sladké staré časy, kdy jsme byli slepí kluci a tohle jsme neviděli, nám vážně chyběli.

Hodně pil a prášky, které do toho bral asi taky nebyli nejlepší. Jednou se mi dokonce svěřil, že si nemohl vzpomenout ani na své jméno, kvůli tomu, že je smíchal. Jeho hlava nemohla být úplně v nejlepším místě. Pokud mě pohled do očí Nialla vyděsil, tak to nebylo nic s porovnáním s tím, když jsem se podíval do očí právě Liamovi.

Byli mrtvé.

Bez jakékoliv emoce, která by byla vidět. Často byl opilý a i když jsme se ho snažili zastavit. Moc úspěšní jsme nebyli. Dokud byl ve skupině Zayn, tak to nezacházelo tak daleko, teď to ale byl velký problém. Bál jsem se o něj.

Opravdu hodně.

A pak jsme tu byli mi dva můj Boobear a já. Vždycky to byl můj usměvavý kluk s nedocenitelným sarkastickým humorem. Miloval jsem toho kluka a tohle peklo jsme přežívali spolu. Věřil jsem, že to jednou skončí dobře.