My Little Prince L.S.

All for us

Louis POV:
Pro mého Harryho vždycky všechno, i kdyby to znamenalo mojí svobodu. Můj život.

Tak znělo moje konečné rozhodnutí. Co jiného mi taky zbývalo? Simon nelhal, když říkal, že na nás může vytáhnout špíny, kolik bude chtít. I kdyby měla být vymyšlená tak si vždycky něco najde. Obzvláště na Zayna a to jsem nemohl dovolit. Už takhle nás dost ničil a to muselo skončit. Co oproti tomu byli dva zničené životy? Všechno má své oběti. Už od začátku to byla spíše válka.

Měl jsem chuť řvát a brečet. Vykřičet si své hlasivky, aby ta bolest už konečně zmizela. Neměl jsem už však sílu. Pohled do zrcadla bolel. Věděl jsem totiž, co tvář v odrazu plánuje jeho příteli udělat a to jsem si ještě před pár dny myslel, že se vezmeme.

Jak naivní.

Domů jsem se vrátil až druhý den k večeru. Nejsem si teď ani úplně jistý, kde teď domov je. Tisíce míst po celém světě, mi byly útočištěm, ale žádný z nich nebyl můj domov. Byla to moje rodina v Doncasteru a kdekoliv, kde jsem byl s kluky nebo s H  jsem se cítil doma.

Mobil jsem nechával vypnutý. Vím, že teď pravděpodobně kluci šíleli. Já se však snažil připravit na událost, která změní náš život kompletně. Cítil jsem se opravdu strašně. Nejhorší na tom bylo, že jsem opravdu neměl na výběr.

Musel jsem vypadat strašně. Dva dny jsem se nemyl a ani nespal, což však nebyla žádná novinka. Teď jsem však vypadal ještě více strhaně než, kdy jindy. Moje tvář, jako kdyby byla o deset let starší a já byl stejně hloupý, jako když mi bylo osmnáct. Nic z tohohle, co se dělo, bylo fér. Promítal jsem si svůj život, jako film a snažil se najít nějakou zásadní chybu, čím jsem si tohle zasloužil. Nic jiného než to, že jsem podepsal smlouvu s ďáblem, jsem ale nenašel.

"Boo Bear, kde si byl?" Ozval se ustaraný hlas Harryho a políbil mě na rty. Jeho rty chutnali tak sladce. I při té myšlence se mi do oči draly slzy. Bude mi to strašně chybět.

"Lou, co se děje?" Opakoval otázku a já si dodával odvahy.

"Takhle to dál nejde." Řekl jsem rozklepaným hlasem. "Musíme to ukončit." Harryho oči se rozšířili šokem a chvíli na mě bezhlesně hleděl.

"Cože?!" Vyjekl a já koutkem oka zahlédl, jak se mu začínají třást ruce. Nesnášel jsem se za to, co jsem právě dělal. Nikdy jsem se více nenáviděl. Nemohl jsem dále snést být Louisem Tomlinsonem. Přál jsem si být někým jiným. Někým, kdo nemusí vidět člověka, kterého tak miloval na naprostém dně a způsobil to on sám. Cítil jsem se nechutně. Být v mém těle a mít s ním cokoliv společného.

"One direction si dává pauzu a my bychom si ji měli dát taky, myslím." Tak strašně to bolelo. Měl jsem pocit, že z nedostatku vzduchu za chvíli omdlím. Vidění se mi mlžilo a já se ze všech sil snažil byt silný.

"Jak to myslíš? Jak něco takového můžeš vůbec říct?!" Teď už brečel. Odvrátil jsem pohled do strany a křečovitě stisknul oční víčka k sobě.

"Omlouvám se." Řekl jsem potichu a dal se k odchodu. Nemohl to vydržet. Stát tu ještě o něco déle.

"Budeme v pořádku?" Vzlykl Harry a já si připadal jako kdyby mi někdo vrazil pěstí do žaludku. Zasekl jsem se v pohybu. Panika ve mě rostla a závratě začali být ještě silnější než předtím. Tohle nezvládnu.

"Doufám v to." Odpověděl jsem potichu, ale já věděl, že to slyšel. Jakmile jsem zavřel dveře, sjel jsem po nich dolu a v naprosté tichosti jsem tam brečel. Teď už jsem neměl vůbec nic. Zpoza dveří jsem mohl poslouchat, naprosto zničeného Harryho, který už nedlouho nebyl můj.