Konec našeho příběhu;
Příběh spřízněných duších, které neměli to štěstí. Dva světoznámí zpěváci v jedné skupině. Co by mohlo asi jít špatně.
Larry Stylinson;
Louis Tomlinson & Harry Styles
Tento příběh je vymyšlený.
Tw!! Harry POV: Vymanil jsem se ze spárů nemocnice a kluků, které jsem nechal daleko za sebou. Sám nevím, jak jsem si dokázal stopnout taxi. Když jsem se, ale ocitl v autě, lehnul jsem si na zadní sedačky a jen lámavě nadiktoval řidiči svojí adresu. Cítil jsem se špinavě, vyčerpaně a naprosto prázdně. Moje ruce byly pokryté jeho krví. Vyšiloval jsem z toho a nemohl jsem o něm přestat myslet. Nezbylo mi nic. Nechápal jsem, jak se všechno mohlo stát tak rychle. Ještě před chvíli jsem se svým Boo Bearem mluvil a teď byl pryč. Vzali mi ho a s nim i všechno, co mi dávalo v životě smysl.
Levou rukou jsem si nahmatal ránu na právem zápěstí a zaryl do ní nehty. Bolest byla nesnesitelná, ale stále byla lepší než ta, kterou jsem pociťoval uvnitř. Bolest mi projížděla tělem a já ji chtěl víc. Víc, abych zapomněl, abych už nemyslel. Dýchalo se mi špatně a moje vidění se rozmazávalo. Malátně jsem se posadil a snažil se vypadat aspoň trochu v pořádku před taxikářem, který mě zahrnoval dotazy, zda jsem v pořádku. Nepřestával jsem přikyvovat hlavou, protože jsem byl neschopný mluvit. Byl jsem naprosto paralyzovaný. Moje oči museli být rudé a tmavé kruhy pod nimi mému vzhledu moci nepřidávali. Bylo to však úplně to poslední nad čím jsem přemýšlel. Můj mozek mi stále dokola a dokola přehrával scénu pár minut starou. Stále jsem cítil dotek jeho rtů na těch mých. Jeho roztřesený dech a slabý dotek. Jeho malé tělo, které prožívalo tolik bolesti. A omlouval se mi, jako kdyby na tom v tu chvíli záleželo. Dělal jako by nevěděl, že jsem mu odpustil už ve chvíli, kdy mi ublížil. Teď mi ublížil znova. S tím rozdílem, že mnohokrát více a ještě neúmyslně. Celé moje tělo se pralo s neskutečnou bolestí, která šla úplně odevšud. Už jsem ani nebyl schopný rozeznat, která část mého těla nebolela.
Při vystupování jsem skoro vypadl z auta a rychle dal taxikáři nějakou bankovku, nemožný rozpoznat jakou.
Dostal jsem se dovnitř jen s velkou námahou. V momentě, kdy jsem otevřel dveře, mě emoce srazili k zemi. Všechny ty vzpomínky, které jsme zde spolu zažili, jako kdyby se mě rozhodli ještě více zničit a začali se všechny přehrávat. Jedna podruhé jako kdyby si vychutnávali týrat už tak zlomeného člověka, který se nemohl přenést přes to, že jeho přítel zemřel. Nemohl se přenést přes to, že je to skutečné. Posledních dvacet čtyři hodin se totiž zdálo být peklo.
Nepřestával jsem vzlykat, objal jsem si kolena a snažil se vymlátit z hlavy všechny ty vzpomínky. Nechtěl jsem nic z toho, chtěl jsem pryč. Tenhle moment byl ten první, kdy mě to napadlo. Nikdy více jsem nechtěl být mrtvý jako právě teď. Nedrželo mě tu absolutně vůbec nic. Přežíval jsem jen kvůli Boo Bearovi. On si to nikdy nechtěl přiznat, ale byla to pravda. Bez něj bych se nedožil ani svých osmnáctých narozenin. On mě zachránil, dal my smysl života a udělal ze mě celebritu. Nikdy jsem na to, ale nebyl připravený a všechno, co jsem kdy udělal vedlo ke stejnému momentu, jako tento. Cokoliv, co jsem kdy udělal vedlo k to u, že jsem si nezasloužil žít. Žil jsem jen z něčí vůle, kterou jsem z nějakého důvodu miloval. Ten důvod byl Boo Bear. Můj sladký Boo Bear. Který byl vždycky trošku jako sen pro mě.
Z kuchyně jsem si vzal láhev whisky a motavými kroky jsem se dostal do koupelny. Pustil jsem sprchu, abych se alespoň trochu očistil a necítil se tak odpudivě k sobě samému. Sednul jsem si tam a pořádně se napil té horké tekutiny, kterou jsem pil ve stejný den, jako tehdy když hrál ten fotbal. Naštvaně jsem rozbil láhev o stěnu sprchového koutu, tak že v v ruce zbylo jen její hrdlo. Nechtěl jsem už přemýšlet, ne nad těmito vzpomínkami.
"Prosím, už stop!" Mokré vlasy se mi lepili k sobě a moje oblečení bylo nasáklé ledovou vodou, která se míchala s rozlitým alkoholem a střepy. Jeden z těch střepů jsem vzal a bezmyšlenkově si přejel po levém zápěstí. Udělal jsem to dostatečně silně, abych přetnul žílu. Moje tělo už bylo v klidu. Cítil jsem se lépe. V tichosti jsem pozoroval krev, která se řinula z mé ruky. Nic už mě netrápilo. Nic už mě nebolelo. Byl jsem volný. Byli jsme volní oba dva. Všechno, co jsme kdy dělali jsme dělali pro naši svobodu. I kdyby měla stát cokoliv. A teď jsme ji dosáhli.
Svoboda, která si brala svoji cenu.
Usmál jsem se a pak zavřel oči. Před očima jsem měl obraz svého nejkrásnějšího kluka, který na mě čekal. A já se na to setkání nemohl dočkat. Tehdy se to stalo. Tehdy jsem vydechl naposled a už se nenadchl. Už jsem neslyšel rány na dveře, které se snažili moji kluci otevřít.
Už bylo pozdě.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
