Konec našeho příběhu;
Příběh spřízněných duších, které neměli to štěstí. Dva světoznámí zpěváci v jedné skupině. Co by mohlo asi jít špatně.
Larry Stylinson;
Louis Tomlinson & Harry Styles
Tento příběh je vymyšlený.
Harry POV: Seděl jsem s Niallem na střeše domu, kde tohle všechno tak nějak začínalo. Naše skupina. Bylo zvláštní vracet se do takových míst. To že jsme se tu dnes nacházeli, byla spíše náhoda. Byli jsme v Londýně teprve chvilku a ani jsme se zde neměli dlouho zdržet. Tenhle dům se nám jevil jako nejlepší možnost. Do očí nám svítili paprsky zapadajícího slunce, které se od oken okolních domů odrážely zpátky. Dokázal bych tu sedět hodiny a pro jednou nic nedělat.
Niall na sobě měl nasazený slunečný brýle a byl nezvykle tichý. Nejdříve jsem přemýšlel jestli neusnul, ale později jsem se dozvěděl, že jen přemýšlí. Liam s Louim zmizeli někde v ulicích hlučného města.
"Nikdy si mi vlastně neřekl význam tvého náhrdelníku." Prolomil své mlčení Niall a já nemusel dlouho přemýšlet nad odpovědí.
"Jen mi připomíná, že vždycky je v co věřit. Že máš vždycky nějakou naději."
"Myslel jsem si, že řekneš něco takového." Pak nastalo ticho. Začal jsem si lakovat nehty modrým lakem.
"Simon, tě zabije Harry, ale vypadá to fakt dobře." Podpořil mě a já se usmál.
"Však je to jen lak na nehty." Obrátil jsem oči v sloup a lehnul si vedle Nialla.
"Já vím, však jsou to jen naše životy." Povzdechnul jsem si, protože měl pravdu.
"V jakém momentě si poznal, že Loui je pro tebe ten pravý?" Zeptal se mě. Cítil jsem, jak se mi stísnila hruď. Bylo mi hrozně z toho, že jsem Niallovi musel odpovídat právě na takový to typ otázek. Zasloužil si to zažít.
"Když mi došlo, že bez něho nemůžu žít." Řekl jsem těžce, protože to bylo jen špatně pochopitelné pro ty, kteří to nezažili.
"Jednou to pochopíš." Dodal jsem a věnoval jsem mu povzbuzující úsměv.
Otevřel jsem deník na stránce, kde jsem naposledy skončil. V mysli jsem putoval zpět ke svému Louimu, abych se cítil alespoň o trochu lépe.
Vždycky jsem přemýšlel, koho mi to Loui tolik připomíná. Nikdy jsem na to nemohl přijít. Až teď mi to teprve došlo. Kdysi když jsem byl malý, jsem s Gemmou četl malou knížku, která byla známá po celém světě. Od autora Saint-Exupéryho byla dosti nadčasová, ale zpátky k mému Louimu. V téhle knize byl princ, který mě i v deseti letech dokázal nadchnout. Tu knížku jsem miloval a uměl jsem ji skoro nazpaměť. Moje okolí to nikdy moc nechápalo. Proč bych četl něco, co nepochopí ani, kdejací dospělí. Asi jsem prostě vždy nad věcmi až moc přemýšlel.
Malý princ
Boo Bear byl rozhodně můj malý princ.
"Harry?"
"Hmm." Odvrátil jsem pohled od deníku. Nutno dodat, že jsem toho nestihl zapsat příliš mnoho.
"Nečekej dlouho." Nepodíval se mi do očí a koukal kamsi na střechy domů.
"Cože?" Ptal jsem se nechápavě.
"Vezmi si ho. Život je moc krátký, Harry." Řekl vážně a já se na něho překvapeně koukal.
"Počkej pár dní a požádám ho ruku." Řekl jsem vážně a opravdu to tak myslel. Niall měl pravdu. Neměli jsme na, co čekat. Nebyli jsme mládí navždy.
"Začíná pršet." Přerušil mě Niall a začal se rychle zvedat. Než jsme se dostali dovnitř, tak jsme stihli zmoknout, ani jednomu z nás to však nevadilo. Přesunuli jsme se do obýváku a v potemnělém místnosti zavládlo opět ticho.
"Nesnáším britské počasí." Zanadával někdo ode dveří a my se automaticky zvedli. Liam a Loui vešli dovnitř úplně mokří.
"H, něco pro tebe mám." Zazubil se a mě začalo srdce automaticky bít rychleji. Z pod kabátu vytáhl trochu pomačkanou rudou růži. Kleknul si na jedno koleno a slavnostně mi ji předal. Nemohl jsem se přestat smát, miloval jsem tuhle stránku Louiho, kdy prostě musel dělat takové blbosti. Pomohl jsem mu na nohy a políbil ho.
"Děkuju Loui." Usmíval se na mě a já jako kdybych se ocitl o šest let zpátky, kdy se stalo něco podobného, jen jsem na jeho pozici byl já.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
