My Little Prince L.S.

I've never felt so alone

Tw!! Drugy & alkohol
Harry POV:

Ležel jsem na zemi vedle bazénu. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem tu ležel, ani jsem nevěděl kolik bylo hodin. Bylo mi to tak nějak jedno. Nevěděl jsem jestli je vše ještě skutečné nebo se mi to zdá. Necítil jsem nic. Nebyl jsem naštvaný, nebyl jsem smutný, nebyl jsem zmatený, nebyl jsem zlomený. Žil jsem. Nahmatal jsem si puls na pravé ruce a já cítil, jak můj tep je pomalý. To bylo jediné, co mě ujišťovalo, že jsem ještě naživu. Protože jsem se tak necítil.

Nejdříve jsem byl zraněný. Brečel jsem a křičel. Všechno, co mi kdy v životě dávala smysl bylo pryč. Cítil jsem, jak mě temnota uvnitř pohlcuje a nebylo z ní cesty ven. Začal jsem rozbíjet věci kolem sebe. Bylo mi jedno, že všude kolem mě byl moje krev. Přišlo mi, že je lepší snášet fyzickou bolest než tu, která mě zabíjela uvnitř. Užíval jsem si to. Užíval jsem si tu bolest, která odváděla pozornost od všeho, co se dělo v mé hlavě. Těžko říct jestli jsem to sám věděl. Nebyl jsem to já.

Vypil jsem až moc alkoholu. Jako kdybych se snažil všechen svůj žal zapít. Nepomohlo to. Proto jsem šáhl po drogách. Ne moc silných, ale účelný. Za chvíli jsem už necítil nic. Neptejte se mě, kde jsem je sehnal. Sám bych vám to nemohl být schopen říct. Skončil jsem zde v téhle poloze. Kachličky koupelny mě chladili a já tam strávil několik hodin. Už jsem ani nepočítal kolikrát mě pohltila temnota a zase se probral. Celé moje tělo se snažilo vzpamatovat po tom všem, co jsem mu udělal.

Bylo mi vše jedno a byl jsem unavený myslet. Někdy večer jsem se pokusil zvednout a povedlo se mi dojít až k bazénu. Nečekal jsem, že bych tam spadl, ale voda kolem mě fungovala jako šok. Celé mé tělo ztuhlo. Pomalu jsem se potápěl k zemi a já stále jen koukal kolem sebe, neschopen rozeznat, kde jsem. Nemohl jsem dýchat a moje plíce jako, kdyby se plnili vodou. Nevím, jak jsem to dokázal, ale rozpohyboval jsem svoje končetiny a vyplaval nahoru. Doplazil jsem se kousek od bazénu, kde jsem vykašlával vodu. Lapal jsem po dechu a moje hlava neskutečně bolela. Potom jsem jen ležel a přemýšlel. Trvalo mi chvilku než jsem si uvědomil, co vše se stalo. Protože jsem byl úplně mimo. Vzal bych ty sekundy mého zmatení zpátky. Ty tři vteřiny, kdy jsem si myslel, že všechno je v pořádku. Že jsme se pravděpodobně s Louim opilý. Tančili jsme dlouho do ranních hodin a pak se líbali dokud nám nedošel dech. Ráno jsme se pak probudili s příšernou kocovinou a litovali toho, co jsme udělali. Dali bychom si snídani a pak se sešli s kluky, abychom se mohli připravovat na nějaký koncert.

Tři vteřiny, kdy jsem opravdu žil. Teď mě realita zasáhla a já byl zlomený. Ležel jsem vedle bazénu, ve kterém jsem malém zemřel a tak nějak litoval, že se to opravdu nestalo. Žít bylo až moc těžké. Bolelo to až příliš mnoho. Jediné nad, čím jsem totiž byl schopen přemýšlet bylo to, jak mě můj Boo Bear zmizel a já zůstal v mé temnotě sám. Už jsem neměl nikoho, kdo by mě chytil za ruku a pomohl mi. Teď jsem byl naprosto sám.