My Little Prince L.S.

Rainbow

POV Harry:
Prohrábl jsem si svoje dlouhé vlasy a nervózně se kousal se do tváří. Seděl jsem na jedné ze židlí v naší šatně. Nic jiného mi také nezbývalo. Upřel jsem pohled na zrcadlo. Vypadal jsem hrozně. Po koncertu jsem se cítil vyčerpaně a i tak jsem vypadal. Vlasy jsem měl rozcuchané a pohled skleslý. Naštvaně jsem se na sebe v odrazu podíval. Frustrovaně jsem vstal a znovu zabořil svoje ruce do svých vlasů. Nedivil bych, kdyby už touhle dobou byly úplně mastné. Kluci už dávno odjeli na hotel. Hodiny ukazovali něco kolem jedné hodiny ráno a já jsem chtěl být snad všude jinde než tady.

Zničeno nic se dveře otevřeli a já se k nim otočil.

"Co tady ještě děláš Harry?" Povzdechl unaveně.

"Jak to šlo Boo Bear?" Ignoroval jsem jeho otázku.

"Byl tady sám Simon, tak si to asi umíš představit." Soucitně jsem otevřel svoji náruč a vtáhl ho do něj.

"Omlouvám se tohle jsem neměl dopustit." Řekl jsem a políbil jsem ho na čelo.

"To je v pohodě." Věděl jsem, že lže.

Tahle celá situace byla nanic.  Nemohli jsme nic dělat. Doslova. A veřejnosti jsme se k sobě nesměli ani přiblížit a naše společné chvíle se tak krátili.

Byli jsme z toho unavení.

Z toho všeho.

Od té doby, co Zayn odešel, nic nebylo jako předtím. Ani to období před Zaynovým odchodem ovšem nebylo zrovna nejlepší. Ačkoliv jsem si to nechtěl připustit, tak mi Zayn chyběl. Chyběl mi strašně moc - nám všem. Stejně jsem však na něj byl naštvaný. Udělal to za našimi zády a tak nás zradil. Nebyl jediný, kdo uvažoval o odchodu. To na tom bylo asi to nejhorší. Takhle už není jiná cesta než to ukončit. Bál jsem se, ale toho, co by bylo pak. To neznámo nás děsilo natolik, že  jsme o tom nemluvili. Nic se neřešilo a bylo to čím dál tím horší.

Nedokázal jsem si představit, jak by se cítili fanoušci, kdyby tohle věděli. Upřímně jsem se cítil naprosto hrozně, když jsem pozoroval, jak miliony lidí brečí kolem naší situace a to věděli tak málo. Ať už bych klikl na instagram, facebook nebo kamkoliv, viděl bych to znovu a znovu. Všude jsme byli řešeni jen my. To byl jeden z důvodu, proč jsem přestal používat tak často sociální sítě.

Nálada ve vzduchu nebyla taková, jaká by měla být. Vyrostli jsme až moc rychle a bylo těžké se chytit.  Nikdo z nás nebyl v pořádku. Management se to však jako vždy rozhodl ignorovat a proto jsme tu teď byli. Jen mi dva v prázdné šatně. Hluboko v duši jsem cítil, že se blíží konec.  Jinak to ani nešlo. Tohle jsem se, ale i nadále rozhodl nechat pohřbené hluboko uvnitř hrudi.

Bolelo to až moc.

Dlaněmi jsem zajel Louimu do vlasů a políbil ho. Potřeboval jsem ho cítit. Potřeboval jsem cítit, že vtom všem nejsem sám.

"Budeme v pořádku Harry." Zašeptal a jeho slovo se mi ozývali v hlavě jako ozvěny. Co když ne? Ozvalo se moje podvědomí. Co když tohle celé je jen nějaká blbá zkouška, kdo vydrží nejdéle? Kdo vydrží i nadále v tomhle žít. Uvědomoval jsem si, na jak tenkém ledě jsme se pohybovali. I přesto bych se mého Louihi nikdy nemohl vzdát.

Doufám, že se máte všichni dobře. Love u all guys <3