My Little Prince L.S.

No Time To Die

Tw!!- všechno
Louis POV:
Cítil jsem se nereálně. Vše okolo jsem viděl rozmazaně a v momentě, kdy jsem vstal od těch prokletých dveří, za kterými byl slyšet křičící Harry, cítil jsem se malátně. Musel jsem pryč. Poslouchat naprosto zlomeného Harryho mě zabíjelo. Špatně se mi dýchalo a spíše po paměti jsem se dostal do svého auta. Frustrovaně jsem si prohrábl mastné vlasy a vydal ze sebe nelidský řev. Bouchal jsem pěstmi do palubní desky a chvilku zůstal opřený o volant, zatímco jsem vzlykal a modlil se ke všem bohům, aby mě ušetřili od této bolesti.

Strčil jsem klíčky do zapalování a rozjel své auto. Věděl jsem, že bych neměl řídit, ale déle už jsem zde nemohl zůstat. Nepřestával jsem brečet a můj hrudník se divoce pohyboval nahoru a dolu. Tolik bolesti jsem nedokázal snést. Jel jsem vysokou rychlostí a snažil se soustředit na řízení. Nevěděl jsem, kam mám přesně namířeno. Chtěl jsem jen na vše zapomenout a lehnout si k mému Harrymu.

Toho kluka jsem zachránil. Bylo mu šestnáct, když jsem ho poprvé potkal a přemýšlel o své smrti denně, jako kdyby to byla normální věc, nad kterou lidé obyčejně přemyslí. Nikdy by mě nenapadlo, že tím že se do něho zamiluji, mu tyhle myšlenky vezmu. Každý den jsem za to byl vděčný. Miloval jsem ho víc než cokoliv na světě. Často říkal, že když nejsem s ním, že má strach. Nikdy jsem nechápal z čeho přesně, až do teď. Být totiž sám se svými myšlenkami bylo nebezpečné. Moje hlava samotná byla velmi nebezpečné místo. Nikdy jste totiž nevěděli, co vás napadne, nikdy jste si nemohli být jistý, jak něco skončí. Čím víc jste se sebou samým byli, tím více jste přemýšleli. Čím více jste přemýšleli, tím více vám docházelo, jak život strašidelný je. Nikdy nikdo neřekl, že život je snadný. Pro mě byl vždycky, alespoň snesitelný. Ten pocit jsem teď už neměl.

Bál jsem se. Byl jsem sám a v tom nejstrašidelnějším místě,..., v mé hlavě. Už jsem neměl svého Harryho poblíž. Neměl jsem nikoho, na koho bych se obrátil. Někoho pro koho mělo cenu dělat udělat cokoliv na světě. Moje existence najednou jakoby ztrácela smysl. Na otázky jako...

"Proč my?"

"Proč je život takový?"

Nebo...

"Proč život je tak nefér?"

Jsem si neuměl odpovědět. Možná jsem ani snad odpověď slyšet nechtěl. Už takhle jsem byl v neskutečné bolesti.

Z přemýšlení mě vytrhlo troubení aut a já si připadal jako kdybych se probral ze spánku. Snažil jsem se rychle zorientovat, ale přes zamlžený obraz jsem nic neviděl.

A tak se to stalo.

Jel jsem až moc rychle na to, abych byl schopen s tím cokoliv udělat. V plné rychlosti jsem do něčeho vrazil. Světla kolem mě se rozletěli a svět najednou jakoby utichl. Na rádiu svítil čas 01:32 a já se usmíval. Nic už mě nebolelo. Jako kdyby všechna ta bolest, co mě tížila zmizela. Hlavu jsem měl těžkou a tak jsem ji unaveně položil na opěradlo. Oční víčka jsem měl těžké a tak jsem je zavřel. Před sebou se mi objevil obraz Harryho a můj úsměv se ještě rozšířil. Byl tak krásný. Jeho úsměv a jeho charakter. Mel tak zlatou duši. Vždycky jsem věděl, proč jsem si vybral zrovna jeho. Vždycky to byl můj Harry a já jeho Boo Bear.

Čekal jsem dlouho než mě někdo začal zachraňovat. To už jsem si uvědomoval, co se děje. Najednou jsem se bál. Nechtěl jsem zemřít. Nemohl jsem tu Harryho nechat. Ne když jsem mu tak ublížil.