My Little Prince L.S.

Poison tree

Tw!! Alkohol & agrese
Harry POV:
"Harry vstávej rychle!" Křičel na mě někdo z dálky a já se s trhnutím probudil.

"Co se děje, Boo Bear?" Zeptal jsem se rozespale.

"Liam." Jedno jediné slovo stačilo k tomu, abych se plně probral. V rychlosti blesku jsem se vyhrabal z postele.

"Co se děje?" Ptal jsem se panicky a rozběhl se za Louim.

"Skoč rychle pro Nialla, já jdu za ním. Myslím, že je v obýváku." Bez řečí jsem se rozběhl do Niallova pokoje a rychle ho vzbudil.

"Nialle rychle, s Liamem se něco děje." Třásl jsem s ním a panika ve mě stále rostla. Niallovi to netrvalo nijak dlouho a stál na nohách. Následoval mě do obýváku. Oba jsme měli strach a napětí ve vzduchu se mohlo krájet.

"Ne, Liame klid." Louiho hlas se rozléhal po pokoji a my v šeru rozpoznaly dvě postavy. Liam se momentálně nebezpečně potácel na balkónu. Z jeho kroku bylo poznat, že je značně podnapilý.

Už zase.

S Niallem jsme se na sebe podívali a vyměnili si rychlé pohledy. Chytnul jsem Liama za ruku, ale ten se mi vysmekl. Niall následoval mého příkladu a byl o něco úspěšnější.

"Liame, koukni na mě." Promluvil jsem na něj a snažil se získat jeho pozornost. Byl úplně mimo. I přes měsíční svit jsem mohl vidět jeho rudé oči. Brečel a byl vzteklý. Snad nejhorší kombinace, kterou můžete zažít.

Liam se po mě rozmáchl a já se vyhnul jeho úderu. Potom odstrčil Nialla, který se musel nehezky praštit o roh balkónu.

"A dost Liame, vím že si smutný a naštvaný, ale tohle ti za to nestojí." Promluvil jsem a nechal se od něho praštit do hrudě.

"Nerozumíš tomu, Harry. Měli jsme všechno." Vzlykl a znovu mě uhodil.

"Vím, jak se cítíš, ale to ještě není důvod se opíjet a ubližovat ostatním." Zatlačil jsem do jeho hrudě, abych ho dostal z toho prokletého balkónu. Vím, že byl v tomhle stavu schopen čehokoli, i když jsem si to odmítal přiznat.

"Jsme v tom všichni spolu Li, nikdo z nás na to není sám." Přidal se Niall, který urychleně zavíral francouzské dveře. Loui rozsvítil nejbližší lampičku a já až teď mohl pořádně vidět Liamovi do tváře.

Liam mě surově praštil do lícní kosti a já na chvíli zavřel oči, abych se vyrovnal s tou nenadálou bolestí. To si ze mě už dělá srandu?! Proklínal jsme ho mentálně. Trpělivost mi pomalu docházela.

"H, dobrý?"

"Dobrý, Boo Bear." Otřel jsem si krev, která mi začala téct.

Liam vzal do ruky prázdnou flašku od alkoholu, než se však jen o něco pokusil, Loui mu ji vytrhl z ruky a tak se roztříštila o podlahu na tisíce kousků.

"Liame, to už stačí!" Zakřičel na něj Loui a shodil ho na gauč.

"Teď se hezky uklidníme a budeš mě poslouchat." Promluvil hlasem, který jsem skoro neznal. Niall uvěznil Liamovi ruce tak, aby s nimi nemohl hýbat. Liam nic neříkal, nejdřív se snažil vyprostit, ale poté toho nechal. Když už nevzdoroval, tak se od něho kluci oddálili. Seděl tam se zlomeným pohledem, ze kterého se mi svírala hruď.

"Omlouvám se. Hrozně se omlouvám." Tváře měl mokré od slz, které začali přibývat.

"To nic." Uklidňoval ho Niall.

"Odvedeme tě spát, ano?" Nečekal jsem na jeho odpověď a pomohl mu zvednout se na nohy. Pomalým krokem jsme ho dovedli až do jeho postele. Pomohli jsme mu svléknout se z oblečení a uložili ho ke spánku. Byli jsme tu pro sebe v těch nejhorších časech, právě jako byli tyhle. Nestalo se to poprvé, aby nás to překvapilo. Jen bolelo vidět, lidi které milujeme, v takovém stavu. Počkali jsme než usne a pak jsme opustili jeho pokoj.

"Dostane se z toho." Řekl přesvědčeně Loui, i když si tím vůbec jistý nebyl.

"Doufám, chybí mi náš Liam." Řekl jsem upřímně a Niall přikývnul v souhlasu.

"Jsi v pohodě, Nialle?" Vzpomněl jsem si a skenoval očima jeho obličej.

"Jo tamto, to nestojí za řeč, spíš co ty?" Odvrátil řeč. Loui mi mezitím přinesl mraženou zeleninu a začal uklízet tu spoušť, co tady Liam udělal.

"Budeš v pohodě?" Zeptal jsem se ho znovu, aniž bych odpověděl na jeho otázku. Jeho oči byli unavené a skleslé. Nenáviděl jsem ho vidět takhle. Louis se zastavil v pohybu, jako kdyby taky čekal na jeho odpověď.

"Jo myslím, že jo." Věnoval mi jeden z jeho sklíčených úsměvů, než se rozešel spát.

"Mám vás fakt rád kluci." Řekl a odešel.

"My tebe taky." Odpověděl jsem mu, i když už mě asi nemohl slyšet.

Takhle to prostě nejde dál.