DOTEKY - sbírka poezie

Sleduju lidi

Sleduju lidi
proudící v obou směrech,
přemýšlím,
o jejich charakterech,
co se asi odehrává v jejich hlavách,
tělech,
co se jim honí hlavou,
proč se toulají takhle po večerech,
jakou cestou je kroky táhnou,
co když měli vyrazit tou druhou?

Říkám si,
zachovej mysl chladnou,
buď racionální,
ne přemýšlivá,
určitě zvolili tu správnou,
ale která je ta správná?

Okolo mne
procházejí životy,
chodící snůšky
traumat a temnoty.

Ve vzduchu je cítit smog
jemně mrholí,
zaznamenávám
každý krok,
jakou cestu za rohem zvolí?

Přemýšlím,
čemu zlému kroky čelí
navzdory –
tady to zastavme, rozhodně
nechci zpochybňovat žádného profesionála,
ani jeho výrok,
který tvrdí
„každá cesta je ta správná“
říkal "ňáký známý psycholog,"
něco mi říká,
že se tenhle chlap nepotopil do spárů drog.

Sleduju lidi,
jak se cyklistovi z cesty ochotně klidí,
vděčně se usměje,
sleduju skupinku důchodců, jak se hlasitě baví: „Však ti mladí dnes jen do telefonů civí.“ Stařenka opodál souhlasně přikývne, „to za mého mládí...“
O kus dál je z nich hudebník celý bez sebe.
A radši odejde.
Dnes měl příležitost,
je páteční noc,
a všichni touží po živé hudbě,
město nikdy nespí,
ať město žije!
Příležitost.
Hudebník přepočítává
výdělek dnešní práce,
„Ale jo, celkem dost,“
a ochází se solidním obnosem.
Na scéně je náhle
jiná životní situace –
muž s bílým práškem pod nosem,
působí šťastně,
vypadá to jako senzace,
je na vrcholu euforie,
ač to vypadá že ho nic netrápí,
drogy nejsou legrace,
a on se v nich utápí.

Sledují mě lidi,
co asi vidí?
Stojím pod pouličním světlem,
světlo má prý na lidskou psychiku
dobrý dopad a působí dojmem tepla,
asi chci věřit tomuto výroku,
protože mrznu pod slabým svetrem,
a cítím se jako nasvícená etiketa.

Sleduju lidi,
všichni jsme tak divní.