Šance na štěstí

Prolog

V domě v obci Houslence sedí v pokoji tmavovlasá dívka ve věku dvacet jedna let. Je oděná do svatebních šatů, ve vlasech má modrou čelenku, v obličeji jejím kromě úsměvu je lze vidět i smutek v očích. Nechce se totiž provdat za muže s mírným druhem hendikepu, v důsledku kterého budou muset žít ve vícegeneračním domě po boku rázné tchýně, koketního švagra a tchána sice hodného, ale podpantofláka. S budoucí švagrovou si velmi rozumněla, však nenalezla v té rodině takové štěstí, aby se těšila na bydlení s rodiči ženicha. Na stolku má fotku, která pochází ze dne jejich sedmnáctých narozenin. Je na ní ona, coby oslavenkyně držící kytici s pukétem modrých růží. Pamatuje si, kdo ji v ten fotil, byl to totiž Denis. Muž, kterého prohlašovala za přítele v kamarádském rázu, ač chovala k němu silnější city. V hlavě bleskla se jí vzpomínka, jak 5. ledna před čtyřmi roky seděla v kavárně v sousedním městě a čekala, až přijde onen muž, s kterým si dva roky dopisovala přes internet. Měli ti dva docela štěstí na setkání, on měl první týden v novém roce dovolenou a chtěl jí strávit na jižní Moravě. Napsal nejprve Idě- tohle jméno zatím ještě slečna Kallinská, že se s ní chce vidět. Jeho nabídku ona přijala. Svým rodičům tehdy nic neřekla, zalhala, že jde slavit s kamarádkou. Žádný rodič by totiž nesouhlasil se setkáním sedmnáctiletého děvčete s dvaceti dvouletým mužem i přesto, že matce byl podle řečí dcery sympatický a otec ho neřešil. Ve vzpomínce on jí obdaroval kyticí a pralinkami a pak se dali do dlouhého rozhovoru poprvé ve skutečnosti a ne přes kamery. Při tvoření té fotky, co měla na psacím stole jí Denda, jak mu s oblibou říkala fotil bez jejího povolení.
„Ale no ták!" bránila se nedospěle. „Nefoť mě, nejsu fotogenická." říkala mu tehdy.
,,Ale jseš." říkal jí Denis.
,,Ale nejsu." bránila se stále tím, co si myslela, že je. 
,,Kdybys nebyla fotogenická, tak bych tě ani nefotil." odvětil tehdy škádlivě. Tahle docela úsměvná vzpomínka jí přinutila k pláči. Proč tu není on? Proč neberu si zrovna jeho?, honilo se jí v hlavě. Mám sice Josefa ráda, ale jsem schopná zvládnout život ve strachu, že se mi narodí dítě stejné jako můj manžel? Jsem schopná tolerovat to, že musí mít každý den řád? Že každé ráno budu se vídat s Vilmou? A že pokud budu nějak "nemravně oblečená", Ondra mne budu očumovat jak ukázkový voyeur? 

Kromě fotky ze svých nejšťastnějších narozenin v pubertě na ní měla i fotku z poutě, kde se opět viděla s Denisem. Ovšem ne tehdy jako lidé, co spolu vedli pár hovorů na internetu, ale jako přátelé. Na fotce hnědooký zrzek, co měl přes dvacet stál, smál se a ona byla na jeho zádech. Dávala mu polibek na spánek na tom snímku. ,,Jak jsem byla šťastná." řekla si pro sebe Ida. ,,Teď mám stejně jako on, když mne našel na netu. Proč najednou se naše kontakty přetrhly, když začala jsem randit s Pepou? Vždyť mne měl rád, tak proč? Proč je to rok, co jsme si vzdálení?" 

Tou samou dobou onen Denda, vlastním jménem Denis Hrabátko byl se svými spolupracovníky na obědě. Nacházel se ve městě Pardubice, kde firma, kde byl zaměstnán musela přispět šikovností svých zaměstnanců. Další týden v tomhle městě, tak, když je to za potřebí. Dvaceti šestiletý muž si na tehdy na ní vzpomínal pouze matně, neb byl zaneprázdněný prací. Rád na ní vzpomínal, však když byl sám, mimo lidi. Nedokázal věřit tomu, že ona, ta holka, co nadevše milovala své studium, při kterém i pracovala jako novinářka na volné noze si dobrovolně vezme na krk někoho, kdo bude celý život aspoň částečně závislý na své matce. Josefa Novozahradského si pamatoval z pouti, když přijel za Idou jako toho muže, co je muž jenom na pohled. Měl sice i úvahy a dlouhé názory, však duši měl dětskou. Když Ida ho pozvala na létající labutě, Josef se podíval na svou matku, jež mu to zatrhla s tím, že spadne. Jak se asi má Iděnka?, vybavila se mu v hlavě tato otázka. Dnes je jí stejně, jako mně před šesti lety. Šílené, že jsme si dva roky jenom psali a teprve v den jejich sedmnáctých narozenin jsem jí uviděl. Je to už rok, co jsem se jí nenapsal. 

Vraťme se však do Houslenců, kde stal zvrat, který od Josefa nikdo nečekal. Probíhal obřad, krásná nevěsta, sice ve starých šatech, ale i přesto jako princezna z pohádky šla před oltář. Jenomže, než obdávající promluvil, přerušil ho budoucí ženatý pán se slovy na svou snoubenku: ,,Promiň, ale já si tě vzít nechci." řekl prostě. Všechny babičky, dědeček, tetičky z Idiného druhého kolene i z toho prvního, rodiče a sestra Zorana, prostě celá její rodina nedokázala tomu uvěřit. Jejich nádhernou holčičku někdo takhle stručně odmítá a vzdává se jí. Věděli, že vzhledem k mentálnímu postižení někdy říká něco nemístné, ale tohle bylo na ně moc.
,,Nedokázal bych s tebou sdílet ložnici." uvedl dále. V její tváři na tohle bylo znepokojení, měla i přesto pocit, že z ní padá jedno břímě, čímž Pepík byl. 
,,Pepo, ale to mi nevadí." odvětila mu. ,,Už jsem se smířila s faktem, že nebudeme mít děti a že budeme žít v celibátu." 
,,To si dělá snad srandu." reagovali Kallinští na její slova o manželství bez sexu a bez dětí. ,,Chudák naše holka. Co si ta našla za šulina?" zašeptal si pro sebe její otec. 
,,Co to náš Pepan dělá?" naklonil pan Novozahradský k manželce. 
,,Takováhle kočička není pro něho." mávla bez zájmu rukou jeho žena. 
,,Já vím, ale ty dítě chceš a já ho nechci. Na svém účtu máš dva milióny, co jsem si šetřil na plat pečovatelky, až tu rodiče nebudou." Na tohle zareagovala i paní Novozahradská: ,,No to si děláš legraci, Pepane! Dva milióny v hajzlu, kvůli támhleté hezuli?!"
,,Stejně budu mít invalidní důchod." odvětil lhostejně. 
,,Co s takovýma penězma mám dělat?" koukala na něho v šoku tmavovláska. 
,,Utrať je." řekl stručně. ,,Najdi si lepšího chlapa, než jsem já. Někoho zdravého, bez žádné poruchy." Podal jí ruku a se slovy: ,,Ahoj, buď šťastná." se od ní vzdálil. Pan Kallinský chtěl muže, kterého měl nazývat zetěm vyzvat takzvaně na férovku, však jeho žena ho krotila. Ve tváři nevěsty se smutek proměnil na pochopení. Sundala závoj, který hodila mezi neprovdané dívky společně s kyticí. Šla do pokoje si sbalit věci a odešla z vícegeneračního domu.