Šance na štěstí

4.

Brácha mne pozval sice na kávu, ale já jsem to nějak neřešil. Prostě dám si kafe, sním dezert a vrátím se domů. Zapnu stroj a budu volat s Iděnkou. Těším se, až jí uvidím aspoň přes placku v tváří tvář. Změnila se za ten rok vzhledově a povahou nebo je to stejná brebta jako před rokem?

Pohled Idy
Ráno jsem posnídala, poděkovala klukům za příjemný víkend a šla na vlak, který by mne měl dopravit do Brna. Odmoderuji, udělám rozhovor a pozítří se vrátím do Olomouce, abych si vyslechla přednášky. Mohla jsem si zavolat taxíka, aby mne dopravil na nádraží, ale raději jsem šla půl hodinu pěšky. Co se týče mých peněz od Josefa, udělám to takhle- padesát tisíc pošlu dětem z tama, kde je jídla nedostatek a vody ještě méně. Desítku jsem věnovala chlapcům jako poděkování za péči a jako drobný příspěvek na jejich osobní potřeby a zbytek mi zbylo. Rozhodla jsem se také, že si splním svůj sen- že své oblečení, které nenosím dám do secondhandu a tam si vyberu něco, co se mi bude líbit. Ano, můj sen byl nakupovat v sekáčích. Nejsem držegešle, z dvou melounů mi zbylo hodně, ovšem myslím si, že oblečení má člověka obléct, skrýt jeho nahotu. Není to obraz na lidském plátně, který bychom nutně museli obdivovat. Navíc, některé kusy oblečení jsou opravdu krásné, takže další plus pro mne. Za můj život mi byly dány hodně drahé kusy oblečení, ovšem jen máloco jsem si oblíbila a skutečně nosila. Jednu z mála věcí, co si nechám je černý rolák a modrý krop top s dlouhými rukávy. Hlavně kalhoty si tam vyberu, protože celý život mám kalhotou válku a já jí chci vyhrát. Nechci, aby se hned po dvou týdnech roztrhaly.

Cestou ve vlaku jsem napsala Denisovi, že jedu na ubytování. Myslela jsem si, že mi odepíše, ale nebyl online, i tak jsem to prostě zkusila. Jenže neodepsal. Nějak jsem se to neřešila a trávila jsem poklidně cestu. Zavolala mi ale Zoranka, proto rozhodla jsem se s ní probrat mne a Denise. Už neměla důvod říkat mi, že je to starý chlap a já děcko. Už jsem mohla si s ní o tom popovídat a ona mi mohla poradit, co a jak. Nebo mne mohla i povzbudit a popřát mi, ať se mi daří, ať skončím s tím koho mám ráda. 
,,Ty z něho úplně záříš." okomentovala můj šťastný hlas. ,,Doufám, že nebude taková sračka jako Pepa, že ti neuteče."
,,Tak snad ne." pronesla jsem. ,,Hej, když jsem byla nezletilá a chtěla jsem se s ním sejít, našim bys to naprášila. Udělala bys to samé aj teď?" 
,,Teď ne, teď je tvé štěstí na tobě, Idi. Dříve jsem taková byla, protože máma mne pověřila, abych tě hlídala. Teď už tě hlídat nemusím, už můžeš se fyzicky odevzdat tomu, koho miluješ. Napadá mne, ty si s Pepou spala?" Nečekala jsem, že se mne na to zeptá. Nikdy jsem to, že jsem panna v jednadvaceti neřešila. Bylo mi to jedno, že jsem ještě čisťounká a že v mém vztahu s mým ženichem byl zázrak jenom to, že jsme se objali a dali polibek na rty. 
,,Ne, ani jednou." odpověděla jsem. ,,Víš, jak to měl on s fyzickým kontaktem." 
,,Takže si pořád neposkvrněná." pochopila Zorana. 
,,No jo vlastně." vypadlo ze mne. ,,Na střední mne nikdo nesvedl, čekala jsem totiž na to, až budu dospělá a naši by nemohli mít ke vztahu s Dendou námitky."
,,Počkej, počkej." nechápala teď moje slova sestra. ,,Ty si s ním chodila?"
,,Ne, ale líbil se mi." svěřila jsem se. ,,Myslela jsem si, že se někdo jiný nenajde, jenomže pak přišel Josef, zeptal se: ,,Chceš se mnou chodit?" A protože jsem nechtěla, aby to on považoval jako urážku, řekla jsem mu ano." 
,,Měla si Pepu vůbec ráda?" zeptala se lehce nevěřícně.
,,Ale ano, v čtrnácti, když jsem ho potkala ve vlaku, v patnácti docela jo, ovšem pak přišel Denis a..."
,,A zrzek z Lůcně přebral plešounovi z Houslenic kočku." okomentovala na můj vkus mé dvojče. 
,,Princezno, moje malá beruško, mede, čokoládko, hřebínku." oslovila jsem jí pubertálními přezdívkami. ,,To, že si prvotřídní kadeřnice na jihu Moravy, že si tě žádají i do Prahy neznamená, že budeš takhle hanlivě se k oběma vyjadřovat."
,,Dobroš." odfrkla Zorinka. ,,Ale je to divný, že si pořád ještě panna. Už od školky si po klucích koukala, kdežto já jsem tě za to mlátila Hello Kitty kabelkou."
,,A nechceš se na řešení mého panenství radši vykašlat?" byla jsem pro změnu drzá já. Chvíli jsme se pak bavily o mém termínu zastřihnutí konečků a pak jsem to zavěsila. Bavila jsem se přípravou proslovu na zítřejší moderaci.

Pohled Denise
Byl jsem překvapený z bratrova pozvání na kávu a jeho zavolání jen tak. Nevěřil jsem, že by nemohl něco potřebovat. Jediné, co tak potřeboval bylo zajímání o mne a Idu.
,,Tak co? Jak si na tom s tou lolitkou?" zeptal se mne hned ve dveřích.
,,S jakou lolitkou?" nechápal jsem, koho myslí. ,,Jó, s Idou." pochopil jsem. ,,Říkal jsem ti, že není to žádná lolitka, je to už mladá dáma. No večer si máme volat, sejdeme se příští týden. Snad se sejdeme, moc bych chtěl jí vidět."
,,A kde se chcete sejít?" ptal se bratr až dětinsky zvědavě. Docela mne to štvalo.
„To se budeme muset domluvit ještě." odvětil jsem k tomu.
„Proč jste se vlastně rok nebavili?" Téhle otázky jsem se děsil, protože když se mne na to Mates nebo i můj nejlepší kamarád zeptal. „Co se vlastně stalo?" Mlčel jsem, abych to ze sebe nedostal, netoužil jsem po jeho radách. ,,Tak odpovíš mi?" naléhal Mates. 
,,Co když bych ti měl říct k tomuhle?" ohradil jsem se. ,,Já se o tom nechci mluvit." 
,,Prosím tě, co ti to udělá?" vyslovil se bratr. ,,Řekni Denísku Matýskovi, co tě trápí." provokoval. Nemusel dlouho přemlouvat, abych se zlomil a řekl mu pravdu. 
,,Ona si našla snoubence, tak jsem to s ní ukončil. Ukončil, choval jsems e jako s prominutím absolutní čurák. Jako úplný kokot." nebral jsem si žádné servítky. ,,Normálně, poslední moje zpráva byla: Dobrou noc Ido." A druhý den jsem nenapsal. Pak třetí den a ona se mi nehlásila. Měl jsem se s ní sejít a říct jí, že jí mám rád, ale že jí žehnám ve vztahu s někým, kdo bude celý život v mama hotelu. Utekl jsem jako ten největší zbabělec na světě." 
,,Před rokem..." vybavovalo se bráchovi období, kdy jsem byl nepříjemný na okolí, kdy jsem často býval v "nedospělých depkách". Někdy jsem celé dny se sluchátky na uších proležel v pokoji a vzpomínal na to vše, co jsme s Idou online, či off-line prožili. Na hovory, na její sedmnáctiny, na mé dvacáté třetí narozeniny - to jsme se sešli v Olomouci. Pak jsem přijel párkrát na pouť, ovšem častěji jsme se vídali předposlední víkend letních prázdnin v nějaké kavárně v Olmíku. Za dobu naší známosti ona byla v mém kraji jen jednou, její otec měl v Pardubicích nějaké vyřizování v rámci jeho práce. Nevím, jak to dokázala, ale prostě ukecala ho, aby mohla jet s ním. Byl druhý týden února, tak zřejmě měla nějaké prázdniny. Bylo to překvapení, když před mým bytem stál obtloustlý snědý chlapík. Zeptal se mne na mé jméno, které jsem mu řekl. Nevěděl jsem, co tu chce. „Já nic od vás nechci, ale ona si vás žádá." Z jeho vozu pak vystoupila Ida a já jsem byl v šoku. V příjemném ale. Hlavou se mi prolínaly všechny vzpomínky, které na ní mám, zrovna teď, když mi Mates říkal o své nové přítelkyni. Měl sice větší štěstí na slečny, ale toho přece neopravňovalo být děvkařem a mne s tím provokovat... Ne, ne. Nebudu se rozčilovat. Vypiju si kafe a půjdu na face hovor s ní. 

Naštěstí to uteklo jako voda. Doma jsem se hezky připravil, uvařil čaj a napsal jí, že můžeme se spojit. Ona zapla zelené tlačítko a bylo to tady. Po roce viděl jsem její tvář. Viděl jsem v ní krásnou dívku, jejíž vlasy v barvě bláta zvýrazňovala modrá čelenka. Její zelené oči nezvýrazňovaly brýle, ovšem její rty byly namalované černou rtěnkou. Musím uznat, že jí dodalo velké tajemno vzhledem k jejímu vyhublému obličeji.

Pohled Idy
,,Ahoj, slyšíme se?" Tahle jeho slova mi tak scházela. Scházel mi aspoň částečný pocit, že v téhle alkoholem zničené zemi je někdo, kdo má pro mne porozumění a kdo věty: ,,Naprosto chápu. V pohodě, nevadí mi to." neříká jen pro mé ukolébání, že to myslí upřímně. Cítím to tak. 
,,Ano, ahoj. Ráda tě slyším po roce." odpověděla jsem. 
,,Taky tě rád slyším a vidím." vyjádřil se. ,,Tak, co bude jako první konverzační téma?"
,,Já bych spíše vyjmenovala, čemu se vyhnout." navrhla jsem. 
,,A jaké téma nechceš řešit?" měl podivený pohled vůči mně.
,,Mojí svatbu, prosím. Nerozbrečí mne to, nicméně nechci mít pocit výčitek, že jsem si našla slabocha, co zdrhl. Chci tě rozesmívat, poučovat, bavit se s tebou o všem různém, ale nechci mít výčitky ze svatby." 
,,Pokusím se vyhovět tvému přání, ju?" usmál se na to Denis. 
,,Děkuji ti." usmívala jsem se já. ,,Tak tě zdravím z Brna. Mám tady moderovat jednu akci, učinit rozhovor, pak se vrátím do Olomouce, tam studuji."
,,Ty umělecké vědy, nebo jak se tomu říká?" nedokázal si vzpomenout na VŠDAL. 
,,Vysoká škola dramatická a literární, přesně pro mne." připomněla jsem mu. ,,Otevřeli jí teprve před pěti lety, ale já jsem hrdá, že mohu být mezi první generací studujících. Bála jsem se, že mne po střední žurnalistice nevezmou, ale přijali a já jsem z toho byla šťastná a stále jsem." Mladý muž se sebe vytrousil: ,,Tvé štěstí je mou radostí." Náš hovor dále pokračoval.