Šance na štěstí

10.

,,Zapomněla jsem ti dát dárek." vyskočila z houpačky. Svou rukou vytáhla z kabelky krabičku, v které měla něco pro mne společně s čokoládou. 
,,Prosím, pletla jsem." předala rozpačitá. 
,,Co to je? Náramek přátelství?" zajímalo mne, co je v krabičce, za čokošku jsem byl rád. Na oplátku jsem předal tu, co jsem měl pro ní. 
,,Nu... Těsně vedle, Denisi. Otevři to." pobízela mne. Otevřel jsem a ejhle, vidím tam vlnový copánek, na němž přívěšek slzičky. 
,,To je na krk?" pomyslel jsem si nahlas.
,,Ano." potvrdila můj úsudek. ,,Občas si ve volnu upletu ozdoby na krk, klíčenky, náhrdelníky. U tebe jsem zvolila takový delší, protože ty se mi choker, neboli to, co mám já zas tak moc nehodíš." 
,,Je to pěkné." pochválil jsem její šikovnost.
,,Děkuji." vyslovila se. ,,Chceš to zavázat?" 
,,Můžeš." povolil jsem jí. Přistoupila za mě a zavázala mi na mašli onen bavlnkový copánek, co dosahoval po hruď.
,,Rozhodla jsem se ti dát kapku, protože ty jsi taková kapička, co mi dává naději." komentovala to těmito slovy při zavazování.
,,Naději?" nechápal jsem její slova. Vrátila se zpátky na houpačku.
,,Naději na to, že bych mohla být šťastná. Víš..." mluvila opatrně a zdrženlivě, jako kdyby měla strach. Její pohled to ještě více umocňoval. ,,Uvědomila jsem si, že tě mám pořád ráda."
,,Já jsem tě taky nepřestal mít rád." odvětil jsem k tomu. Její zelené oči spočinuly v mých hnědomodrých. Její rty se uhýbaly do nejistého úsměvu, nadechla se a vydechla se. ,,Ráda bych s tebou zkusila vztah." 
,,Co?" vykulil jsem očima nechápavě. ,,Jako, ne že bych nechtěl, chtěl jsem být s tebou už hodně let, ale vždy tomu bránil náš věk a hlavně vzdálenost necelých dvě stě kiláků." 
,,Teď už nebude nic nám bránit." pronesla více rozhodně. ,,Zkoušku jsem schopná zvládnout a kdybych jí nedala teď, bakalářkou bych byla za dva roky. Mám práci, mám kde bydlet, zatím, jediné, co nemám je láska. Myslím si, že tvá láska by mi mohla dát tu oporu a ochranu, po které touží skoro každá žena. Dosud jsem se musela chránit sama před mým partnerem, už to nechci zažít." 
,,To tě vztah s Pepou tak traumatizoval?" zeptal jsem se. Chytl jsem svýma rukama jí za dlaň, kterou měla položenou na stehně. 
,,Netraumatizoval, bylo to sice náročné přemýšlet o mluvě tak, abych ho nerozrušila, ale trauma to není. Spíše nechápavost, jak jsem mohla do něčeho takového jít dobrovolně. On je šikovný, umí mnohé udělat sám, ale pořád se bude spoléhat na své rodiče a na řád, co zastává."  
,,Chápu." pohladil jsem jí po tváři.
,,Tak zkusíme to spolu?" pronesla rozkošně naivně. ,,Mám tě moc ráda a myslím si, že do pár týdnů ti řeknu: ,,Miluji tě." 
,,Teď toho schopná nejsi?" Myslel jsem, že touhle větou jsem stoupl na tenký led, protože to působilo, jako bych jí nedůvěřoval. Důvěřoval jsem jí, že to jednou zvládne, jen jsem nevěděl, proč chce se mnou jít do vztahu, když mne nemiluje. 
,,Byla bych, jen... nebylo by to jisté. Už delší dobu jsem do tebe zamilovaná, čemu se divím. Zamilovanost je přechodný stav přece. Potřebuji jistotu, že tě miluji." rozbrečela se. Vstal jsem z houpačky, dřepl si a pevně jí stiskl za ruku. ,,Vstaň, ty Hrabě." vyslovila plačtivě. 
,,Neříkej mi hrabě." prosil jsem jí. K jejímu pláči se přidal smích.
,,A jak ti mám říct v ten moment? Vole si říkat nezasloužíš, na to, abych ti řekla brouku, miláčku,  na to ještě nemám kule." Smích zazněl tentokrát z mé pusy. 
,,Jsi ženská, ty koule nemají." vypadlo ze mne. 
,,Já jsem to myslela jakože nemám kuráž." vysvětlila mi. 

Pohled Idy
Denis na mne pohlédl toužebným šťastným pohledem, kterým mi ale říkal i, co si myslí o mé kuráži. ,,Aspoň kousek jí v sobě máš, když si mi vyznala aspoň trochu té lásky."
,,Trošku? Kdyby to byla troška, mluvilo by se mi o tom lehce."  uvedla jsem. 
,,Proč si z toho smutná? Jak si uvedla, nic by nám ve vztahu nemělo bránit." konstatoval má slova. 
,,Já teď nevím, zda bychom do toho nešli moc rychle. Jsem teprve tři týdny po nepovedené svatbě a nevím, zda jsi vhodná náplast." byla jsem na vážkách. Chtěla jsem zkusit vztah s Denisem už od doby, kdy naše známost trvala čtyři měsíce, jenomže tehdy to nebylo možné kvůli mému nízkému věku. Bylo mi patnáct, ano, ke to sice čas na první lásku, ale já jsem přemýšlela tak, že se nechám v šestnácti zplnoletit, abych mohla být s ním. Velmi hloupé úvahy to byly, taky byly velmi krátké a ne tak časté, však byla jsem zamilovaná. Stále jsem zamilovaná.

,,Kurva." pomyslel si zřejmě nahlas on. ,,Máme se rádi, už se nemusíš ptát na povolení svých rodičů. Máš zatím kde bydlet, dokážeš studovat a zároveň se mnou komunikovat. Dobře, ty se to teprve budeš dozvídat, ale já už to vím a teď už nemám z toho strach, teď už ne. Miluji tě a nikdy jsem se tě nevzdal. Nelámal jsem hůl, i když jsem hledal někoho nového, žádná žena mi nenahradila svou energií tebe, Ido. A teď tě skoro mám jako svojí holku, jenže ty kolísáš, zda moc neriskuješ. Ach jo." povzdechl si nakonec tohoto nádherného monologu, co působilo jako vyznání. 
,,Jo, teď jsem se ti po hodně dlouhé době mlčení a dušení to v sobě vyznal." potvrdil moje myšlenky. 
,,Ty mne miluješ?" hrála jsem lehce nedůvěřivou. 
,,Ano, miluji. A proto mi bude stačit, když ty mne budeš mít jen moc ráda. Počkám si na ten den, až se odhodláš." vyslovil se. Jeho ruce mne chytly kolem pasu, oči se zase zahleděly do těch mých. Vstala jsem z houpačky, on vstal taky. Postavil se na špičky, aby byl stejně vysoký, ne–⁠ li o malinko vyšší. ,,Teď a nebo nikdy." dodal si odvahu a cmuk.  Normálně mi vrazil hubana! On mě políbil! Nevím, co to do mne vjelo, měla bych si to přece užívat tenhle projev lásky, namísto toho jsem úlekem uskočila. 
,,Omlouvám se." probudila jsem v něm pocit viny. 
,,To nic. Já jenom jsem nebyla zvyklá, aby mne tak někdo sám od sebe líbal. Celý život jsem byla zvyklá, když jsme se nazývali přáteli a teď je mi to prostě divné. Miluješ mne, já tě mám ráda, ale i tak..." 
,,Chápu, holt síla zvyku. Ale teď mi řekni, zkusíme to spolu, Adi?" 
,,Ano, zkusíme Denny. Vše bude v pořádku a já s tebou budu moc šťastná." vyslovila jsem bez přemýšlení. 
,,Já jsem s tebou šťastný už teď." odvětil. ,,Ty si nebyla zvyklá na tyhle projevy, ale neboj, brzy si zvykneš." utěšoval mne. Objali jsme se, oba jsme plakali– on radostí z vyznání, já radostí za jeho trpělivost. A že jí se mnou bude muset mít hodně.

Pohled Denise
Povídali jsme si o svých pocitech ohledně svých citů. Jednalo se o štěstí, ale i strach, že nám to nevyjde a že bychom místo radosti prožili trápení. Můj pláč už skončil, ovšem ten její bohužel sílil. ,,Jsem blázen, že jsem si myslela, že když investuji své city do Josefa, že budu šťastná. Teď tady s tebou brečím v pochybách, že nám to nevyjde a že se rozejdeme do tří měsíců." vypadlo z ní lehce hystericky. No, lehce... Byl to hysterák každým coulem. Ida je hodně citlivá, ale až takhle– to je silné kafe. Jiní chlapi by po tomhle záchvatu vzali nohy na ramena, ale já jsem měl proto pochopení. Má obavy ohledně toho, že i když jsem "zdravý mentálně", že i tak bude se mnou nějaký problém. Bojí se i nevěry v případě, že náš vztah nepozná hned fyziku? To snad ne. 

,,To bude dobrý." dovolil jsem si jí plácat po zádech. ,,My to zvládneme." utěšoval jsem jí.
,,Myslíš?" byla zase na pochybách.
,,Kurv..." chtěl jsem říct sprosté slovo, ale už jsem ho řekl a přišlo mi to takové ohrané, lehce trapné. ,,Kruci jo. My to dáme." povzbuzoval jsem jí.
,,Tak jo." přestala plakat a usmála se. ,,Zas tak hrozné to nebude." pronesla skepticky.
,,To nebude vůbec hrozné!" I hned jsem se rozhodl jí říct, co mne bude čekat příští týden, a že tak budeme mít možnost být spolu. ,,Nevím, jestli je to náhoda, nebo můj pan vedoucí je i věštec a mohl tak vědět o nás dvou, ale mám příští týden zakázku v Olomouci. Mám tam být celý týden, dokonce s ubytováním." 
,,Takže se příští týden uvidíme?" pronesla ona nadějně, v zelených skleněnkách se rozzářily plamínky radosti.
,,Jasně, že ano." Ty plamínky se staly velkým ohněm v jejím obličeji. 
,,No tak bezva! To se uvidíme každopádně, mám sice přednášky, zkoušku a rozhovor, ale znáš mne– umím oddělit svou osobnost tak, abych mohla být dobrou studentkou i partnerkou." 
,,No vidíš, už se usmíváš. Sluší ti to více, než ten vodopád slz." poznamenal jsem. 

Vlak měl Idě jet už za třicet minut, no jo, ale pěšky by se tam dostala až za hodinu a další vlak by jí jel až brzy ráno. Docela komplikace. Musel jsem rychle uvažovat, jak jí dostat na nádraží co nejdříve. Taxík by pro ní přijel až za deset minut a na nádraží by byla o necelých pět minut pozdě. Sice vlaky mají zpoždění, ale není to tomu tak vždy. ,,Poslyš a nechceš, abych tě odvezl sám do Olomouce?" navrhl jsem jí. 
,,To je blbost, najdu si nějaké levné ubytování." namítala.
,,Ne, nemám s tím problém. Je necelých šest, v sedm bys byla doma a já bych se v osm vrátil." vysvětlil jsem jí. Chvíli se zdráhala, ale nakonec souhlasila, a tak jsem absolvoval první cestu v autě, kde jsem nebyl sám. Měl jsem báječnou společnost.