Šance na štěstí

11.

Pohled Idy
Znenadání jsem se v noci ocitla ve svém pokoji v bytě svých rodičů. Něco však zvláštní, vidím sebe z pohledu třetí osobu jak ležím na palandě, zachumlána do peřiny, pláču, objímám malou plyšovou pandu. „Proč mne opustil? Proč mám takovou smůlu zrovna, když prožiji pěkný den? Franci. Franci, proč zrovna on!" Je mi patnáct let, mám rovnátka na svých zubech, takové dva tři měsíce před tím, než jsem poznala Dendu. Já truchlím pro Františka!, poznala jsem. František- mládenec, s kterým jsem si psala dva měsíce a pak náhoda učinila to, že jako anděl odletěl z tohoto světa. Takový hodný kluk, co měl na to, že jsme byli ve stejném ročníku ZŠ, on v předposledním ročníku nižšího stupně gymnázia velmi rozumný pohled na svět. Ach... Proč jsem se musela dozvědět až večer, kdy jsem měla pohodu s čajem, psala jsem si své básničky a chtěla jsem v klidu usnout?, pomyslela jsem si já. V okně se najednou objevila stříbrná zář a ono okno se otevřelo. Zřejmě jsem byla neviditelná pro patnáctiletou Idu a pro onu bytost, co z okna vyskočila. Byl to tmavovlasý zelenooký kluk, s očima v brýlích. Nikdy jsem toho bruneta neviděla, proto mne udivovalo, že má mladší verze se na něho v klidu usmívá a říká mu jménem kamaráda, jehož vzhled jsem nikdy nepoznala. Teprve až teď ho vidím. Tak rozkošný klučina a jeho srazí auto! 
,,Ferdo." ozvalo se v jejím hlase nadějně, že se jí zpráva o jeho smrti jenom zdála. ,,Ahoj, Ido." pozdravil mne mutujícím, ale milým hlasem. ,,Tak jsem se dostal do nebíčka dříve, než jsem chtěl."
,,Takže je to pravda." donutila jí tahle slova k většímu pláči. ,,Tohle není bohužel noční můra." ,,Bohužel není." Mladík, kterého jsem nazývala Františkem mne hladil po obličeji a žádal mne: ,,Má milá, vím, mrzí tě můj odchod, ale prosím- netrap se kvůli mne tak dlouho. Brzy ti pošlu člověka, co tě bude mít hodně rád za mne, ne- li dokonce více."
,,Ne, nikoho jiného neposílej, prosím." žadonila jsem. ,,To mne radši vezmi s sebou!"
,,Nevezmu, protože ještě na to není vhodný čas. I kdyby sis to přála, někoho ti přeci jen pošlu." odvětil laskavě. ,,Budeš s ním šťastná hodně, věřím, že mezi vámi bude nějaká chemie, jaká byla mezi námi." 
,,Zůstaneš na chvíli tady se mnou?" ptala jsem se. 
,,To víš, že zůstanu." pousmál se František. Chytl moje mladší já za ruku a objalo jí. Patnáctiletá Ida dále plakala, ale už méně, působila na svůj smutek poměrně klidně. ,,Všechno bude v pořádku. Ty se brzy budeš zase smát a poznáš někoho, kdo si zaslouží tvojí lásku. Sám ti ho osobně vyberu." 

Sám ti ho osobně vyberu. Tato slova mne probudila z toho podivného snu. Ach, jak já tyhle sny nesnáším, kdy uvidím někoho, kdo odešel ze světa neprávem. Ale opravdu mi František sám někoho vybral? V pubertě jsem přemýšlela nad tím, zda mi František neposlal do života Denise, kterého navedl, aby si všiml mého profilu. Po tomhle snu se moje úvaha po dlouhém tichu oživila. To přece není samosebou, aby si tehdy dvacetiletý muž všiml profilu patnáctiletého děvčete., ozvalo se v mé hlavě v mých mladých letech. Podívala jsem se na profil Denise, zda on není online. Nedávala jsem tomu velké naděje, protože bylo šest ráno, jenomže k mému překvapení jeho zelené světlo svítilo. Chtěla jsem mu napsat: Dobré ráno., avšak omylem jsem klikla na obrázek telefonu, čímž jsem zahájila náš hovor.

Pohled Denise
Málokdy jsem se probudil v brzký čas, málokdy mne něco neprobudilo z tvrdého spánku. Ve svých ústech jsem cítil sucho v puse, takže jsem se šel do kuchyně se napít. Na stole jsem měl mobil, ve kterém jsem si zobrazil nějaké novinky, co se za noc staly. A najednou uslyším z mobilu volání, přes rozespání jsem nevnímal, že je to Ida. ,,Prosím?" přiložil jsem si k uchu hovor.
,,Dobré ráno, promiň, Dendo, to byl omyl." 
,,Ido... Dobré ráno." pozdravil jsem jí. ,,Co se děje?" zajímal jsem se, proč mi volá tak brzy.
,,Já... Já... Promiň, drahý." vypadávalo z ní. Měl jsem sice radost z toho oslovení, nicméně neprojevil jsem. Asi jsem působil na ní protivně–⁠ co asi, určitě, když jsem chtěl vědět důvod jejího zavolání. ,,Potřebuješ něco? Chceš odložit naše setkání na jindy a ono to bylo neodbytné, žes musela zavolat teď?" 
,,Měla jsem zvláštní sen. Probudila jsem se, zapla jsem si mobil. Všimla jsem si u tebe zeleného světla, chtěla jsem zkusit ti napsat, ale omylem jsem klikla na telefon. Nezlob se." 
,,V pohodě. Povíš mi ten sen?" nedalo mi to se nezeptat. Její hlas mne nějak nabil energií, díky které jsem zapomněla na své rozespání. Zase má problém se svými sny, takže není čas na to, abych já jí nasral. Musím jí utěšit., uvědomil jsem si a přikázal jsem si.
,,Viděla jsem ho z pohledu třetí osoby, ale viděla jsem také sebe v patnácti. Ležím na patrovce v našem pokoji, pláču. Vzpomínka to být nemůže, protože jsem spala tehdy v posteli dole a taky proto, že se tam objevil on."
,,Kdo on?" netušil jsem, o kom mluví.
,,František." Hned se mi v hlavě rozsvítilo. 
,,Ten mrtvý František?" 
,,Ano, anděl, co na klavír hrál." odpověděla mi ona. ,,Téměř jsem na něho zapomněla." 
,,To snad ne." 
,,Dobře, nezapomněla, myslela jsem na něho méně, protože jsem se nechtěla dále trápit pro někoho, do jehož tváře jsem viděla teprve až v mém snu." vysvětlila mi. 
,,Rozumím ti a chápu." odvětil jsem. ,,Nebyl to příjemný sen pro tebe?"
,,Byl krásný, potkala jsem se s ním, ale trošku děsivý. František mému mladšímu já řekl, že mi pošle někoho, kdo mne bude mít za něho." byla její odpověď vyslovená vyděšeně. 
,,Ty vole..." vypadlo ze mne, od ní jsem si za tenhle výrok vysloužil odkašlaní. ,,Pardon. To je brutus." 
,,Hm, ani ne. Rozhodně to není tak velký brutus, jak chování mých spolužáků na základce." dodala odlehčeně. ,,Z toho snu jsem cítila aspoň nějakou lásku vůči mne."
,,To chování byla taky síla, ale tebe má rádo hodně lidí, na to nezapomínej." pokoušel jsem se jí připomenout, že není nenáviděná, že jí má rádo hodně lidí. Včetně mne.
,,Ano, máma mne miluje, táta taky, sestra mne zbožňuje, strýcové mne mají v oblibě, tety mne mají rády, i Josef vůči mne něco cítil. I tvé lásky si vážím." Naštěstí na mé city nezapomněla., povzdechl jsem si úlevně. 
,,Vidíš, že to víš. Kdo tě miluje, tě nikdy neopustí. I když s tebou zrovna nebude."
„Hraješ si na psychologa?" zasmála se ona nad mým pravdivým prohlášením.
„Nač bych si hrál, vždyť říkám pravdu." odvětil jsem. Byl jsem rád, že se ona už aspoň trošku směje, i když jsem řekl něco, nad čím by se smát nedalo, nad čím by se dalo jen pousmát.
„Krásnou pravdu, jsem ráda, že se na mne nezlobíš za to předčasné probuzení."
„Trošku se zlobím, ale v pohodě." uvedl jsem na pravou míru své pocity ohledně našeho hovoru. „Omlouvám se, pokud jsem nějak protivný."
„Mně nezníš nějak protivně." poznamenala ona.
„Tak fajné." pousmál jsem se na tohle.

Pohled Idy
Byla jsem ráda, že jsem si s Dennym mohla takhle povídat, potřebovala jsem zase si rozšířit vědomí, že mne miluje tak, jak mi říkal den předtím. Z pár vět o mých snech, o tom, že nejsem nenáviděná, jak jsem si v adolescenci myslela, o jeho hře na psychologa se stala dvou hodinová konverzace o všem různém. „Adi? Pamatuješ si, jak jsme spolu měli hovor během mojí pracovní doby?" vzpomněl si na tu sérii čtyř videohovorů, jejíž délka byla dohromady patnáct minut.
„Jó, pamatuji, byla to bžunda tě vidět, jak tam něco zapínáš a komentuješ: „Dobrý, už to je, co to jíš?" a tak dále. Sranda to byla, ale taky to byl nejhorší hovor. Z našich hovorů jsem měla nejradši, že byla pohoda- hlavně, když nezlobila Zoranka nebo neotravoval Matýsek."
„Počkej, počkej... Mates byl přítomen někdy našeho hovoru?"
„Ano, asi v květnu 2022, slavili jsme spolu rok naší známosti. No, byli jsme domluvení na odpoledne, protože na večer jsi měl něco s ním, respektivě měl u tebe přespat. Jenomže po prvních deseti minutách našeho rozhovoru si uslyšel zvonek, šel si otevřít a přišel tvůj brácha. No, nadšený si z toho nebyl. Co si mu tehdy jenom řekl..." snažila jsem se vzpomenout. Denis už začal tušit, odkud vítr fouká, takže si vzpomenul na onu událost. „Řekl jsem mu tohle: „Hlavně, že na společnou práci přijedeme kvůli tobě pozdě, ale na nocleh dorazíš o dvě hodiny dříve." Byl jsem hrozně na něho nasraný, sorry naštvaný. Chtěl jsem ten hovor předčasně ukončit, ale bratr měl nějakou kecací, nebo spíše balící náladu, tak tě hned začal vyzpovídat. Kdy přijedeš do Lůcně, proč nepřijedeš do Lůcně, zda tě může někam pozvat- tímhle mne vytočil fakt hodně, se divím, že jsem mu jednu nevrazil."
„Ty a mlátit Matesa?" podivila jsem se nad jeho slovy, protože se vždycky popisoval "ten hodnější ze sourozenců Hrabátkových".
„No, já jsem trošku žárlil a měl jsem strach, že on mi pokazí dojem ze mne." obhajoval se. Už tehdy to na mě působilo jako sourozenecké škádlení, nicméně v trošku ostřejší formě, pochopitelně neb se jednalo o bratry, o dva mladé kluky, mezi kterými byl věkový rozdíl. Jediné rozdíly, které jsou mezi mnou a Zoranou jsou trošku ve vzhledu a v povahách, jinak nás rozděluje od našich datum narození jen jedna necelá minutka. „Ale ty ses v konfrontaci s ním držela statečně."
„Myslíš? Já jsem tehdy nasadila vážný pohled, který mám vždycky, když jsem jednala s opilým otcem. Pamatuji si, že jsem k němu promlouvala přísně, zásadově, že příjezd do Lůcně neplánuji a že pokud přijedu, že přijedu za tebou a ne za ním. Na otázku, zda se mi líbíš- na kterou jsem mimochodem nemohla odpovědět ano nebo ne, protože jsem byla hodně mladá a bála jsem se toho, že to uslyší moje máma jsem řekla: „Líbí se mi jeho humor." On chtěl ze mne vylákat, zda jsem do tebe zamilovaná a nedostal to ze mne."
„Víš, jak ti tehdy říkal?"
„Lolitka?"
„Lolitka už existovala ale tehdy jsi měla navíc přezdívku Bastila, protože dle jeho slov jsi byla nedobytná, chladná. A divil se, že se s tebou bavím." Tentokrát jsem to byla já, jež měla potřebu se obhajovat pro svá předchozí konání.
„Sakra, já měla špatný kolektiv a z tvého vyprávění Mates na mě nepůsobil jako šikovný ogárek, kterému bych se chtěla zaslíbit, proto jsem na něho tak mohla působit."
„Já vím, drahá." oplatil mi mé oslovení ze začátku konverzace.
„Děkuji za empatii, Dendo." A dále jsme si povídali a povídali, dokud jsem se nepodívala na hodinky. „Kurňa, dvě a půl hodiny! Štěstí, že jsme volali přes Nipe, jinak bychom oba dva zaplatili hodně velký účet."
„No to je, zlato." okomentoval Denis.
„Ty si mi řekl zlato?" pousmála jsem se nadšeně z jeho oslovení, čímž mi dokazoval, že to myslí vážně.
„Ano, Iděnko." potvrdil mi. Laškovně jsem se zasmála.
„Denny... Nech si něco na příští týden."
„Nechám, neboj. Tak ještě si napíšeme, jinak ahoj zítra."
„Čau, drahý, domluvíme se na potkání v centru?"
„Dobře, nemám s tím problém. Tak zatím pa."
„Ahoj, měj se.