Šance na štěstí

1.

Pohled Idy
Asi jsem divná. Jiné ženy, když jim uteče ženich od oltáře brečí a prosí uprchlíka o návrat a opakování svatby. Já jsem v klidu svlékla ze sebe ten krajkový kýč, co jsem měla na sobě, balila si věci a mluvila se strýcem Radkem, který je jen o sedm a půl let starší, než já a sestra. ,,Vážně mne vezmete s Mirkem na Dvůr?" ptala jsem se ho. ,,Jenom na tři dny, max, potřebuji si pořádně rozmyslet, co s těma prachama udělám." 
,,Klidně i na týden, jen počítej, že budeš spát na gauči. Neboj se, je rozkládací a také, že s Mirkem budeme chodit střídavě do práce, takže někdy budeš s ním a jindy se mnou." odpověděl mi Radek. Už odmala mu říkám křestním jménem a říkám tak i jeho partnerovi.  
,,Moc ti děkuji, já nechci slyšet Darininé kecy, že jsem s Pepou ztrácela čas a tátovy nadávky tipu: šulin, kretén, retrad, pošahanec, fracek mi fakt nepomůžou." Do pokoje přišla i Zorana, má sestra, dvojče se Sašou, manželkou Ondřeje, Josefova bráchy. Jediné, co mne opravdu mrzí je to, že s ní nejsem rodina. Doufám, že se se mnou bude dále stýkat, protože jejich tříletá dcera Vilmínka, pojmenovaná po babičce, ale vzhledem naprostá kopie Saši mne strašně má ráda. 
,,Ty sis šaty stihla sundat?" podivila se malá snědá blondýnka. 
,,Ano, nemělo cenu zdržovat se trápením nešťastné nevěsty." odvětila jsem. Radek mi pomohl do batohu zabalit věci na mém nočním stole a do kufru mé oblečení. 
,,Ťuk ťuk." znělo za dveřmi. 
,,Dále." Dveře se otevřely a vyšel v nich Pepa. Ne můj ženich, ale muž, co není mým tchánem. Ze všech Novozahradských se ke mne on choval nejpříjemněji, byl ke mne milý, zdvořilý, však věrný své ženě. Byl mým druhým tátou. 
,,Idko?" promlouval na mne mile. 
,,Ano, Pepo?" Jemu jsem tykala, kdežto Vilmě vykala. Kromě vzdělání jsem je takhle oslovovala i podle sympatií. Josef starší se mi omlouval za Josefa mladšího.
,,Já ani Vilma jsme netušili, že on tě vlastně nemiluje." 
,,To není vaší výchovou. Upřímně, já jsem ráda, že projevil vlastní názor a že ho nemusím za pár roků přemlouvat k rozvodu." vydechla jsem si. 
,,Ale mrzí mne to, že tě on takhle ponížil. Však si pěkná holčina, chytrá, inteligentní, byla bys schopná se o něho postarat." velebil mne. Nevěděla jsem, co na to mám říct, dál jsem si balila věci a na jeho slova se usmála. ,,Děkuji ti, že si byl na mne hodný." rozloučila jsem se a šla k automobilu svého strýce. Před tím jsem ale slíbila Saše, že se s ní budu dále vídat, už jen kvůli tomu, že Vilmínka je na mně moc upnutá. Dala jsem sbohem Josífkovi, Ondřejovi, Vilmě, dalším příbuzným z jeho rodiny. Má rodina mne zvala k sobě, že můžu se z tohodle skandálu zotavit u nich. 
,,Můžeš jít ke mně, uděláme si dámskou jízdu, najdu ti lepšího ženicha." snažila se mne pozvat k sobě teta Darina, tátova sestra. ,,Víš co, jdi někam." chtěla jsem jí vpálit do obličeje. Namísto toho jsem řekla: ,,Nestojím o namyšlené Skopčáky. Já potřebuji humor, něhu, ale i menší ráznost." Nejdelší loučení proběhlo s tetou Mankou, máminou starší ségrou. Popřála mi šťastnou volbu ohledně penězí od Pepy. Asi pošlu jednu čtvrtinu dětem do Afriky, Indie, tam, kde je to potřebu. Další čtvrtinu si ponechám a co s tím zbytkem?

Pohled Denise
Už jen hodinka a skončí mi pracovní doba. Jej, super, pak návrat domů. Cestou si asi koupím nějaký dobrý dezert a sním ho ke kávě. Kolega mne zase pozval na diskotéku, což jsem odmítl. Jo, Hrabátko, takhle se z toho, co se ti stalo před rokem nedostaneš. Od té doby, co Ida randí s tím... Ani nemám vhodné slovo pro muže s hendikepem. Já neodsuzuji postižené, ovšem nejde mi do makovice, že taková kariéristka a zároveň romantička si najde někoho, kdo polichotí jenom, když je o to požádán, když je mu to nakázáno. Kdo sám od sebe jí dal maximálně Fidorku?
Moc zase nad ní myslím. Je přece v pořádku vzdálit se od někoho, koho chci ochránit. Už od půl roku naší konverzace mi padla do oka a každým měsícem, půl rokem a rokem to bylo silnější a silnější. Však vím, že ona má ke mně kamarádské cítění- tedy, pokud nezapomněla na toho, kdo ji  sem tam vytáhl ven, kdo si s ní párkrát zavolal, kdo s ní byl minimálně půl dne v kontaktu psaném kontaktu. Toužebně doufám, že nezapomněla, protože já na ní myslím často, ale kdyby mne vypustila ze své paměti, musím s tím počítat.
„Díkec chlapi za vaši práci, užijte si víkend." rozloučil se s námi vedoucí po hodině, co práce skončila. Mezi spolupracovníky mám přezdívku Hrabě, kvůli svému příjmení. Docela mne tato přezdívka s prominutím sere.
„Hrabě, nechceš jet se mnou? Já jsem teď u přítelkyně, takže k tobě na byt bych tě odvezl." zeptal se mne můj bývalý spolužák, co se mnou pracuje.
„Ne, díky." odvětil jsem stručně. „Měj se fajn." Od té doby, co jsem si udělal řidičák zásadně se vozím do práce a z práce sám, někdy jenom s bratrem, či s kamarádem, otcem... No prostě mám doprovod jednoho člověka. A to je maximální, neb jsem hodně samotářský.

Cestou domů jsem se stavil pro větrník, byla to docela krátká přestávka. Dnes v rádiu hráli píseň Cartouche od Blackmories Night, což je oblíbená píseň Idy. Vybavila se mi vzpomínka na pouťovou zábavu, kam jsem jí pozval, když jsem byl na jejich obci za ní na návštěvu. Přespat u Kallinských jsem z důvodu "strachu o její mravní výchovu", jak ona tomuto říkala, proto jsem musel nocovat v ubytovně. „Už abych byl doma a dal si to kafe." zanadával jsem si pro sebe, neb nechtěl jsem se tou pěknou Moravankou nechat drásat. Uvažoval jsem nad plány na víkend, venku bylo na únor docela hezky a teplo. Všiml jsem si už pár takových těch malých kopretinek... To jsou sedmikrásky. Jak člověk nemá nutkání číst, tak zapomene i na tuhle znalost. 
Doma jsem si sundal čočky a nechal své oči dýchat ve brýlích. 

Pohled Idy
Je osamělý, zimní večer. Už hodinu jsem na Starém dvoře. Vzhledem k tomu, že jsem dostala jakožto správná nešťastná nevěsta košem, potřebuji útěchu žen v mé rodině. Právě naopak, tu bych ráda postrádala. Po asi pátém telefonátu od mé tchýně, která mne neutěšovala, ale naopak vyhrožovala mi tím, že pokud nevrátím ty dvě mega jí− ano jí, o svém synovi se v tomhle smyslu nezmínila, tak mne zažaluje. 
,,To nebude potřeba, jsem ochotná vám dát polovinu a tu druhou vám postupně splácet. Už jsem si totiž stihla vymyslet, co s prvním míčem udělám." odvětila jsem k tomu cynicky a típla mobil. Protože jsem neočekávala vážný hovor, vypla jsem si ho a nechala ho na konferenčním stolku v obýváku spojeným s kuchyní, tam spím.
Teď tu sedím před domem, kde mají kluci byt, jelikož je součástí malého statku, jsou zde i nějaká zvířata. Jedná se hlavně o koně, slepice, strýcového psa Orlanda a pár koček. Skoro všechna zvířata už spala, jen kočky a Orland ještě byly venku. V tom chladu hulím cigarety, piju bylinkový čaj a přemýšlím o životě. Jsem v tomhle směru stejná jako můj otec, čehož jsem se v dorostenectví bála. Jediný rozdíl je ten, že mne kouření přidalo na štíhlosti a jemu leda na nervozitě.

,,Nech té emařské náladičky, děvče. On ti za to nestojí." přišli ke mne strýc a jeho partner. Radek měl u sebe balíček mandlových sušenek. ,,Dáš si?" nabídl mi. Jedno kolečko jsem si vzala a kousla jsem si do něho.
,,Zítra mi vrátí jedna paní klisnu, můžeš si na ní pojezdit." nabídl mi Mirek. V kapsách hledal svojí krabičku, tu však nenašel. 
,,To by bylo skvělé." odvětila jsem bez zájmu, který jsem ale pociťovala a dala si do pusy cigáro. ,,Můžu si vzít jedno? Zrovna mi došly." zeptal se mne Mirek.
,,Jen si vem." nabídla jsem z otevřené krabičky. ,,Ráďo, chceš taky?" podívala jsem se na druhého muže.
,,Ne, díky." odmítl on. Chvíli jsme si povídali, já dokouřila svojí cigaretu, snědla jsem pár sušenek, dopila čaj a vrátila jsem se dovnitř. Telefon jsem si zapnula a asi mi hráblo, protože jsem se po roce přihlásila k chatovací aplikaci, přes kterou jsem si psala s Denisem, takovým milým klukem. Rozuměli jsme si před rokem, nebylo dne, kdy jsem se já neozvala jemu, či on mně. Psali jsme si šest let a osobně jsme se potkali před čtyřmi roky. Kurňa to letí. Všimla jsem si, že u jeho fotky svítilo zelené světlo– on je online. Nedalo mi to a musela jsem mu napsat. Po roce, co jsme si byli cizí.

Pohled Denise
Uklízel jsem si nádobí do myčky po večeři a celkově po celém dni, i po snídani. Pustil jsem si k tomu oblíbený podcast a nechal jsem si mezi těma pěti minutami uvařit čaj. Najednou mi poslech přeruší upozornění. Dodělal jsem domácí práci a ejhle– dostanu tuhle zprávu:
Ahoj, Denny. Pamatuješ si ještě na mne?
Odesílatelem byla ta, jejíž oblíbená píseň hrála v rádiu, ta dívka, co pocházela z jižní Moravy... Prostě Ida, Iděnka, Íďa. Nečekal jsem zprávu od ní po roce, v ten den. Že by ta písnička od její oblíbené kapely v rádiu byl osud? Párkrát jsem jí chtěl napsat, jenomže pokaždé jsem si to nějak rozmluvil. Měl jsem za to, že si to nepřečte, že na mne zapomněla, však nyní jsem přesvědčen, že ne. Jenomže, co jí odepsat?