Šance na štěstí

13.

Hledal jsem v kině v Olomouci nějaký zajímavý film, bohužel většinou se jednaly o akčňáky, co by Idu nebavily. Dále ještě jsem tam zahlédl také horory, což je žánr, který oba nevyhledáváme. Jediné, co mi přišlo vhod byla jedna komedie, jmenovalo se to Poslední šlechtična. Zjistil jsem, že je to na motivy stejnojmenného románu, který byl jak mým oblíbeným, tak i Idy. Ta ho četla jako první, ovšem často jsme o něm spolu hovořili, proto jsem si i já ho přečetl. Kniha byla postarší, ale příjemně se četla. Ida měla dobrý vkus na literaturu, protože i já jsem jí četl moc rád. I hned jsem jí to zavolal, mé pozvání s radostí přijala. 
,,Bohužel ale se budeme muset vidět až večer, nemám sice přednášku, jenom chci doladit svojí bakalářskou práci–⁠ svou sbírku Slzy panny a doučit se na zkoušku."
,,Pořád tak zodpovědná..." pronesl jsem očarován. ,,Tak fajn, ale čekej mne prosím před ubytováním."
,,Jasně, tak čau." rozloučila se se mnou Ida a zavěsila to. Šel jsem se osprchovat a rychle jsem padl na postel.

Pohled Idy druhého dne ráno
Vstala jsem z krásného klidného snu podobného snu Julie z Panny a netvora, když usnula pod vlivem vína na hradě. Otevřela jsem si pořádně okno, vyvětrala jsem si a šla se učit. To mi trvalo dvacet až čtyřicet minut, následně jsem chvíli relaxovala pomocí meditace a své oblíbené minerálky. Po uvolnění jsem si vzala své dva sešity s veršíky, kterým říkám Verše Tmavovlasé. Udělala jsem perem do nich úpravy a ty pak převedla psaným textem do počítače. Užívala jsem si nostalgický pocit mé mladické hry na slavnou autorku. Na Wettiepadu jsem byla se uváděla jménem Ivette Giellernad, protože již tehdy jsem projevovala lásku k období preromantismu a romantismu a k německým umělcům. Za své jméno, které mí vrstevníci neuměli vyslovit a říkali mi proto Jíťa jsem se styděla. To bylo ale před poznáním Denise, pak jsem už byla jenom Upsaná Ida. Už jsem se za své jméno nestyděla, už jsem se měla ráda, protože Idy byly kněžny, hraběnky, co věrně sloužily císařovně. A taky jsem si ho oblíbila díky významu, činorodá žena, to ke mne sedí. Vesele si přepisuji básničky, pak jsem v jedenáct práci přerušila, neb jsem si začala vařit oběd. Během toho jsem volala mámě ohledně mé víkendové návštěvy. ,,Přijede i Zoranka." dala mi důvod k těšení. ,,Jupí." zaradovala jsem se stejně, jako když jsem v šesté třídě našla ořech mezi zahradními jahodami. Věděla jsem, že můžu se někomu svěřit ohledně mého štěstí s Denisem. Celý den jsem se snažila zabít tak, aby čas uplynul co nejrychleji a já se s ním mohla co nejdříve vidět. I přesto, jak jsem se snažila rozptýlit pořád mi přišlo čekání nekonečné. Tak tohle je ta něžná láska, o které jsem v rozpuku hodně básnila a které jsem se tak bála., pochopila jsem, proč jsem bez něj tak prázdná. Abych zahnala pocit nudy a stesk, prohrabovala jsem se starými dokumenty- fotkami, obrázky, básničkami z ranných let mého dorostenectví, dopisy... Na zem mi vypadla tlustá obálka s nápisem: Ze zamilovanosti. Poznala jsem hned, že jedna o neodeslané milostné dopisy pro moje lásky, mezi kterýma bylo i mnoho psaní pro Denise.
Nedokáži uvěřit, že někdo jako Ty mne dokázal tak očarovat. Ačkoliv teprve uvidíme si do tváře osobně, nevím, jak to popsat. Já cítím sladké třepotání ve svém srdci, kdykoliv s Tebou mluvím a píšu. Nepoznávám to..., četla jsem v duchu obsah toho dopisu. Už je vhodná chvíle ho dostat k tomu, koho jsem mu věnovala. Může si má slova přečíst retrospektivně., pomyslela jsem.

Pohled Denise
Na venek vesele jsem si pracoval na zadané práci, uvnitř jsem ale byl smutný a teskný. Neviděl jsem jí jen pár hodin a hned mi chyběla, jako kdyby byla ode mne pryč na konci světa. Ovšem jsem věděl, že se brzy potkáme a že brzy budeme spolu. Práci jsem si dělal svědomitě a s dobrým pocitem odešel jsem na ubytování. Trošku jsem se tam upravil, abych se jí líbil. Dobře, to zas tak mne netrápilo, věděl jsem, že se jí vzhledově líbí má ohnivá barva vlasů, oči a taky moje štíhlost, čímž jsem se velmi výrazně odlišoval od jejího táty. Cítil jsem, že se stane něco speciálního. Nevěděl jsem však co, na první společnou noc mi to přišlo po třech dnech docela brzy. Kdyby mi řekla, že mne miluje, měl bych z toho radost, i když v to doufat také nemůžu, protože by to i tak bylo brzy. Tak co mne to tak šimrá v srdíčku? Kolega Štěpán, s kterým přespávám na pokoji si všiml, že jsem se nějak ohákl, umyl, navoněl. ,,Ty máš nějaký rande?" podivil se.
,,Jo jo." odkýval jsem a dál jsem se s ním nebavil. Nicméně on se dále zajímal. ,,Jú, s kým jdeš ven?" 
,,Se svojí přítelkyní, co bydlí tady." odsekl jsem. 
,,Kdo to je? Znám jí? Mladší, starší? Blondýna?" zajímal se dále. 
,,Tmavovláska, o šest let ode mne mladší." odpověděl jsem. 
,,Micina?" ptal se dále on. 
,,Ano." pokývl jsem hlavou. Chápal jsem jeho otázky, ale komentování vzhledu jakékoliv ženy jsem neměl rád, jen to vypovídalo o Štěpánovi, jak vnímá opačné pohlaví– hůře než bratr. Ida je krásná, ale není to hlavní důvod, proč jsem se do ní zamiloval. Byla to hlavně její inteligence, co mne tolik očarovala. Rychle jsem vychvátal z ubytovny, abych se dále nedíval na to, že on se jenom válí na gauči, a čumí na fotbal, jako správný buran ještě s pivem a chipsy. Rychle za Idou., rozkázal jsem si. Před ubytováním mne čekala jako vždycky usměvavá a natěšená ona.
,,Ahoj, miláčku." pozdravil jsem jí s obejmutím. 
,,Ahoj." odvětila mi. ,,Jak ses dneska měl?" vyzvídala.
,,Docela dobře." odvětil jsem. ,,A učení u tebe bylo úspěšné?" 
,,Bylo, vše přečteno, naučeno, zopakováno." odpověděla mile. Šli jsme pak směrem biograf.