Šance na štěstí

5.

Pohled Denise
,,Brácha se po tobě ptal." vypadlo ze mne po krátké odmlce. 
,,Copak? Nazýval mne zase lolitkou?" vyslovila její tmavá ústa tohle. Oči její měly mírný nádech zvědavosti, vlastnosti, co v dorostenectví projevovala často. Poznal jsem tak, že ano, zhubla v tváři, nosí černou rtěnku, ale je jen o rok starší, je to pořád ta mladá slečna, kterou jsem měl hodně rád a stále jí mám moc rád.
,,Ano, nazval." potvrdil jsem jí. ,,Jak si na to přišla?" napadlo mne.
,,Jednoduše, jednou ve hlasovce ti tam do toho vstoupil Mates se slovy: ,,Pozdravuj tu lolitku z Valašska." Jako by nevěděl, že Valašsko na jižní Moravě není."
„On si to plete, protože ty jsi na půl Valaška a na půl Jihomoravanka." snažil jsem se jí vysvětlit.
„Tož, já jsem se narodila v Gertíně, který je deset kiláků od Bečvínek, ovšem jinak jsem stále bydlela na jihu Moravy. Teď jsem v hlavním městě Moravy a to v Brně." odpověděla na to Ida.
„A co děláš v Brně?" zajímalo mne přirozeně.
„Mám zítra moderovat akci a udělat ještě rozhovor, pak se vrátím do Olmíku."  byla její odpověď. Na něco za zařízením, z kterého volala se zadívala. „Vadilo by ti, kdybych si mlsla ze svých pralinek, co dostala jsem od strýce?"
„Určitě mi to vadit nebude." byla má odpověď. Ona si vytáhla kovovou krabičku, z které si vytáhla malou pralinku obalenou v růžové barvě. „Hm, velmi dobrá. Znáš zmrzlinu Magnum Ruby?"
„Jo, znám a nechutnal jsem jí." odpověděl jsem jí.
„Je sice velmi drahá, ale ta chuť je naprosto luxusní." pronesla na to.
„To věřím, tak já někdy ochutnám." odvětil jsem. Ida si zobla další pralinku.
„Hm... Mňam." vydávala ze sebe tato citoslovce.
„Je to dobrý?" vyzvídal jsem.
„Ano." kývla ona hlavou. „Víš dobře, jak to mám se sladkým."
„Vím, ujíždíš." odpověděl jsem. „Já mám rád taky občas nějaký ten dortíček."
„Jenom suchaři nemají rádi dorty." okomentovala ona vtipně. Zasmál jsem se nad jejími slovy.

Aby to nebylo povídání jenom tak nějak naprázdno. Oba dva jsme se rozhodli vyřešit naše setkání- kdy a kde má proběhnout, v kolik hodin.
„Mohl bych zase přijet do Olomouce." vyslovil jsem se.
„A co kdybych přijela do Lůcně?" odvětila ona zaskočeně. Tohle jsem upřímně nečekal, že by jí to nedělalo problém.
„Jseš si jistá, že to chceš postoupit?"
„Pokud bys na mne čekal na nádraží?" odpověděla mi otázkou.
„Rád." pousmál jsem se. „Ale upřímně, Ido? Muž má přijet za ženou, ne žena za mužem." snažil jsem se jí potají přesvědčit, abychom učinili kompromis, nebo bych já jel za ní.
„Ale já chci vidět Lůceň, nebyla jsem tam dlouho." zněla lehce doléhavě. „Provedeš mne parkem, ukážeš mi krásu své domoviny."
„Já bych se však cítil lépe v Olomouci." snažil jsem se jí přemluvit.
„Dobře." usmála se jemně Ida. „Sejděme se v Olomouci, když si to přeješ." odvětila.
,,Děkuji. Lůceň je sice krásná, ale kromě parku nemá nic moc k nabídnutí." vysvětlil jsem jí. 
,,Jasně, chápu." vypadlo z ní.

Pohled Idy
Vypadal pořád stejně, pořád stejně obyčejný. Ovšem ale to bylo na něm báječné, líbí se mi to. Nehraje si na žádného Don Juana, je s ním legrace, sám se jí neštítí. Nicméně vážím si ho, sice ano, někdy řekne něco nečekaného, ale mluví upřímně a s rozvahou. Cítím to tak. Mluvila jsem s ním opravdu moc ráda a ráda jsem se mu pochlubila s tím, že má sestra zvolnila ohledně řízení mého osobního života a kontaktu s chlapci. 
„Tak to je prima." odvětil Denis na tohle.
„Je, teď mi dokonce fandí a dává řady, jak postupovat. Jsem za to velmi ráda, že teď máme dobrý vztah a že se kvůli mé nymfomanii zas tak nemlátíme." zaradovala jsem se. Jakmile jsem vyslovila tuhle psychickou nemoc, on vykulil svá malá očka, čímž projevoval překvapení.
„Ty si vážně nymfomanka?"
„Ne." uklidnila jsem ho. „Ona tak říkala mi vždy, když jsem projevila o chlapce být jen malý zájem. Hodně jí to vadilo."
„A co jí vadilo více?" pronesl lehce zamýšleně Denis. „Že už tě nemá pro sebe nebo obecně, že nejsi tak zahořklá jak ona?"
„Zahořklá?" zopakovala jsem podiveně jeho slova.
„Takhle jsi to v pubertě nazývala." pomohl mi se vzpomenout na naše hovory v minulosti.
„Ano, říkala jsem to tak." vzpomněla jsem si vzápětí. „Ovšem ona mi chtěla jenom chránit, abych se nespálila, abych nebyla smutná, abych zbytečně neplakala pro někoho, kdo mi za to nestojí." nalezla jsem pochopení pro její přehnané činy.
„Jasně, je třeba to brát aspoň trošku pozitivně." rozesmál se nad mými vážnými úvahami. Leč mě to malinko naštvalo, mám pro to částečné pochopení.
„Co jinak? Splnil sis nějaká svá přání?" zajímala jsem se.
„Ták, o gramofonu ty už víš, jinak asi vše při starém." byla jeho odpověď.
„A u tebe?" oplatil mi zájem, čímž mi hodně imponoval a jsem za to ráda.
„Tak koupila jsem si nové oblečení, to staré jsem věnovala obchodů z druhé ruky. Jinak jsem přispěla neziskové organizaci, snad ty peníze budou využívány pro ty hladové dětičky." 
,,Tak to je pěkné, že ses takhle projevila." vyjádřil se Denis. ,,Jsem rád, že ses k tomuto kroku odhodlala." 
,,Ano." pokývla jsem hlavou. ,,A přispíváš na něco charitativního také?" vyzvídala jsem na oplátku.
,,Čas od času na projekty, s kterými sympatizuji." odvětil stručně. 

Chvíli jsme hovořili ještě o detailech našeho setkání. 
,,V Olomouci na nádraží tě budu v sobotu čekat. Zajdeme na oběd. Jestli chceš, můžeš u mne přespat. Mám v pronájmu byt, který je součástí bytového komplexu, co byl dříve vilou. Je to nádherný byteček v krásném prostředí." 
,,Ido, to je blbost, já přijedu a odjedu." zdráhal se Denis mého návrhu. ,,A když by bylo přespání nutné, jsem ochotný si něco najít sám."
,,Jdi ty, budeš unavený, nechci s tebou strávit jen hodinu, nažrat se a nazdar." snažila jsem se ho přemluvit.
,,Já taky ne, ale jak si to představuješ, že u tebe přespím?" tázal se.
,,Normálně. Mám dva pokoje, v jednom můžeš přespat." vysvětlila jsem mu.
,,Jak dva pokoje?" nerozuměl mi. 
,,Moje spolubydlící se vrátila do Anglie, takže jsem v pronájmu sama. Můžeš klidně přespat v jejím pokoji, vyměnit povlečení bude maličkost." pokoušela jsem se ho přesvědčit.
,,Promiň, ale já nechci hned na začátku obnovení našich kontaktů takhle spěchat, ju?" pohlédl na mne chtivě. 
,,Já to chápu." odvětila jsem. ,,Tak měj se hezky, já už musím jít spát. Dobrou noc, Denisi." rozloučila jsem se s těmito slovy. On mi oplatil přání dobrého spaní a ať se mám hezky. ,,Ještě si napíšeme během týdne ohledně mého příjezdu." slíbil.
,,Ano, jistě." souhlasila jsem a ukončila hovor. Ještě jsem mu napsala, že děkuji za konverzaci, umyla si vlasy, vyfénovala si je, vyčistila chrup a šla jsem spát. Kéž schůzka v sobotu klapne., bylo moje doufání. 

Pohled Denise

Po hovoru jsem nezvládl jenom mlčet a rozdýchávat svou radost z toho. Hned jsem vytočil číslo svého nejlepšího kamaráda, Zdislava. 
,,Ahoj, Denísku." zvedl mi to okamžitě. 
,,Ahoj, Slávku." odvětil jsem. ,,Musím se ti s něčím podělit."
,,Poslouchám." 
,,Představ si, Ida mne znovu zkontaktovala." pochlubil jsem se.
,,Počkej... To je ta Moravanka, s kterou sis psal dlouhou dobu a pak ses s ní přestal bavit, protože si našla frajera?" věděl hned, o kom mluvím. 
,,Jop, to je ona." potvrdil jsem mu. ,,Tak v sobotu mám za ní jet do Olomouce, má tam byt, studuje tam." 
,,Cože? A jak dlouho trvá váš návrat k sobě?" vyzvídal. Už dříve si myslel, že my to spolu potají táhneme, že shipname Idnis je skutečný. Chce, abych byl šťastný a podle toho, jak jsem mu líčil Idu to působilo, že si přeji být s ní v páru. 
,,Ona se mi ozvala v pátek, včera jsme si ještě psali, dneska jsme měli hovor a domluvili se na setkání." byla má odpověď. ,,Představ si, že chtěla, abych u ní přespal."
,,No, to musí být velká rajda, ta se nezdá. Jako já nikoho nesoudím, ale... přitom v pubertě, když si s ní začínal, to měla takovou líbeznou tvářičku, kde bylo hodně nevinnosti. Až by se dala ta nevinnost krájet."
,,Kámo..." snažil jsem se ho krotit, protože se mi nezamlouvalo, jak o ní mluví. Zdislav však nepřestal s provokací. Nicméně to, že už nemá takovou líbeznou tvář jak kdysi měla jsem mu potvrdil slovy: ,,No, ale už to není žádná malá holka, ani nevypadá zas tak extrémně starší než byla. S tou černou rtěnkou vypadala na svůj věk. Z krásné holky se stala pěkná žena, které v očích chybí život. Snažila se na mne působit jako před lety, před mlčením, jo to jo, ale to jsem jí prostě viděl v očích, že jí něco trápí. Zřejmě asi něco, s čím se ti nesvěřím, protože na chlubení to není." 
,,To si mi ani nemusel volat, člověče." pronesl lehce naštvaně Zdislav. 
,,Ale musel. Co mám dělat, až přijedu do Olomouce?" vyslovil jsem důvod zavolání.
,,Mám pro tebe jednu radu– buď sám sebou. Pokud si budeš hrát na největšího svůdníka jako Mates, možná se jí to bude chvíli líbit, ale pak jí dojde, že ses přetvařoval a Iděnka, takhle si jí říkal..." Skočil jsem mu do řeči, protože zbytek jsem doplnil: ,,Nemá ráda falešníky, lháře, potomky Casanovy a kurevníky."
,,Vidíš, že si nezapomněl. Neboj, Deny, všechno bude v pohodě. Jseš báječný chlap, jsi inteligentní, skromný. Je s tebou sranda, chodíš do práce, nejsi mámanek, i ty holky, které tě nemilují si tě váží a ty si vážíš jich. Když někoho miluješ, jsi ochoten pro něho udělat první poslední." Kamarádova slova mne nesmírně povzbudila. Po konci hovoru jsem tak šel klidně spát. Ještě šest dní a uvidím se s ní. Tak se těším, kéž mé čekání nebude mi připadat nekonečné.