Vztah na dálku

Budeme ji muset odpojit..

Hodil jsem drobné do automatu a zmáčkl jsem si tlačítko, které oznacovalo kafe. Vyjel mi kelímek a hned se do něj začal připravovat objednaný nápoj. Ruku jsem položil na automat a začal jsem poklepavat rukou. Čekal jsem než se nápoj dodela. Kafe jsem si vzal a vyrazil jsem zase tam. Do jejího pokoje. Je to už týden. Už týden co se to stalo. Už týden tu lezi a ja jsem tu s ni. Ještě se neprobrala.

Zavřel jsem dveře od jejího pokoje,ve kterém ležela stále sama a sedl jsem si na židli vedle ni. Díval jsem se ji do tváře. Byl to hrozny pohled. Vlasy mela spocene a pohazene všude po polštáři. Její oci byly jak jinak než zavrene. Byla v nemocniční noční košili a ležela tam jako tělo bez duše. Její tvář byla ještě horší. Byla stále vic a vic bleda. Byla bila jako ta stěna za ni. V celém pokoji bylo hrobové ticho. Bylo tu slyšet jen to nepříjemne pípání. Ale to pípání mi dávalo ještě alespoň kousek naděje. Naději ze zije. A doufám že bude žit. Napil jsem se z kelímku od kafe a položil jsem ho na menší stolek vedle te Velké postele. Hned na to jsem vzal její ruku a jako každý den jsem ji za ni chytil.

Podival jsem se na ni a stále ji drzel za ruku. Pomalu jsem se zvedl ze zidle a přiblížil se k ni. Naklonil jsem se k jejím rtům a dal jsem ji jemnou pusu. Miluju jí. Hrozne moc. Hned potom jsem si znovu sedl a její ruku jsem zase pevne chytl. Podival jsem se na velký obraz naproti me a začal jsem ji zase něco povídat. Delam to takhle celý ten týden. Vzdy k ni mluvim jako kdyby me mela poslouchat. Vzdy doufám, že me slyší. Pořád cekam az otevře ty její hnede oci a Podiva se na me. Pořád cekam az mi stiskne ruku na znamení ze je už vzhůru. Pořád cekam az se na me usměje. Az konecne promluvi. Asi jsem se už dočista zbláznil. Ale je to hrozne. Je hrozne když vam Vaše nejvíc neodpovídá. Když lezi bezmocne na posteli a nijak nereaguje. Zase se mi spustily slzy po tvářích a ja jsem jim nechal volny průběh. Vzal jsem její ruku a měkce ji políbil na každý článek prst. Stále jsem doufal. Ze se probere.

Zavibroval mi telefon v kapse a tak jsem se podival. Jo aha. Jen vybita baterka. Podival jsem se rovnou na čas. Už je 8 hodin večer. Zvedl jsem se ze zidle a Naklonil se k ni. Políbil jsem ji a kelímek vzal. Otevřel jsem dveře a ještě se na ni naposledy otočil. Už zase me slzy stipaly v ocich. Rychle jsem zavřel dveře a kelímek vyhodil do koše vedle dveří. Nemohl jsem dal a tak jsem se posadil na židli hned vedle koše. Hlavu jsem si dal do dlaní a zase jsem nad tim přemýšlel. Tolik jsem se o ni bál. Už týden je v kómatu. Boze muj. Z mého přemýšlení me probral dotek. Zvedl jsem hlavu a nademnou stal doktor v bilem plášti. "Promin,ale musím ti něco rict" řekl mi a tvářil se vázne. "Ano?" Zeptal jsem se a vstal ze zidle. "Uz je to týden co se neprobrala" udelal pomlku. Nevěděl jsem co chce říct dal. "A?" Zeptal jsem se nejiste a dival se přímo na něj. "Budeme ji muset odpojit..." řekl mi a me se asi zastavilo srdce. Prudce jsem si sedl a začal jsem brečet..