Vztah na dálku

Odpojení..??

Uklidnil jsem se a přestal jsem brečet. Prudce jsem se zvedl ze zidle a vyrazil jsem k východu. "Hej, odpojíme jí nebo ne?" Zařval za mnou ještě doktor ale ja jsem ho ignoroval a radši jsem ještě přidal do kroku. Skoro jsem běžel. Vsi silou jsem vrazil do skleněných dveří a vyšel jsem ven. Divil jsem se,že ty dveře nepraskly. Ikdyz nebylo asi moc daleko,protoze jejich bouchnuti po mém odchodu bylo Velké. Opravdu Velké. Už jsem se dal do běhu. Běžel jsem na moje druhe místo. Tohle místo jsem ještě nikdy nikomu neukázal. Běžel jsem ještě tak dvě minuty a už jsem byl na miste.

Opřel jsem se o kmen stromu a zadival jsem se okolo. Přímo předemnou byl velký rybník, na jehož hladině byly lekníny s právě rozkvetajicimi Květy, sem tam vyskočila nad hladinu nejaka ryba a plavalo tu spoustu kachen a občas se tu objevilo i pár labutí. Mezi stromem a rybníkem byla menší cesta na kola a pro chodce. Kousek odtud byl hustý les a nikde nebyla ani stopa od města. A to jsem právě ted potřeboval. Musel jsem se jít provětrat. Musel jsem si v hlavě všechno srovnat. Hrozne se o ni bojim. Nikdo si nedokáže představit jak moc. Jen. Kdo zazije,ten pochopi. Nadechl jsem se pořádne a pak jsem si sedl ke stromu a koukal jsem na rodinku kachen kolébající se směrem ke me. V hlavě mi to srotovalo a ja jsem začal přemýšlet. Nad ni a ODPOJENÍM.

Po asi 2 hodinách jsem se zvedl ze zeme a oprášil se. Hned potom jsem se dal do kroku a mířil kam jinam než do nemocnice. Za ní. Za ty 2 hodiny jsem došel k závěru, že se s tim musím srovnat a asi je správné jí odpojit. Asi to tak prostě má být. Ale ja se nikdy nesrovnam s myšlenkou, že by tu už zítra nemusela byt. Ze bych už nikdy neviděl její úsměv. Její pronikave hnede oci. Nikdy bych se nemohl dotknout jejích rtů. Nikdy bych ji nemohl obejmout. Navždy by me opustila. Pořád doufám,že se stane nějaký zázrak, ale nevím. Nevím jestli to preziju. Nedokážu bez ni byt týden. Natoz celý život. Ale prostě by se asi mela odpojit.

Přišel jsem do jejího pokoje a už tam stal i doktor. "Tak Vaše rozhodnuti?" Zeptal se me. Přišlo mi jako by se me i celkem bál. Boze proc by se me mel ptát? Neměl jsem silu mluvit a tak jsem jen přikývl v souhlas. Přešel jsem k její posteli a postavil se tesne nad ni. Viděl jsem ji tam. Bezmocne tam ležela. Všude mela hadičky a slyšel jsem jen přístroje. Byla v noční košili. Ikdyz ta košile nebyla zrovna nejhezčí, ona byla hezka i tak. Je hezka ve všem. Naklonil jsem se k ni a políbil jsem ji. Hned potom jsem ji chytl za ruku a v tu chvíli...